Červenec 2010

6. Kapitola - Odhalení

31. července 2010 v 19:19 | Denda |  Z dob Jamese a Lily
U okna tam seděl Snape a cosi psal,ale byl tam s ním ještě někdo ta ošklivá sova,která přiletěla do Worlingova kabinetu když u něj byl James.Zaraženě se na kluky podíval a potichu jim to řekl.Sirius si mlčky ukázal na pusu aby mlčeli a potichu se zezadu kradl za Snapem,který si jich nevšiml.Sirius viděl,že Snape píše dopis,na jeho vkus hodně dlouhý dopis.Když už stál přímo za Snapem natáhl ruku a rychle mu dopis sebral ze stolu,Snape na něj v tom leknutí udělal obrovskou kaňku.
Teď už všichni tři kluci utíkali po chodbě,když doběhli na místo kde zrovna nikdo nebyl stoupli si dokolečka a Sirius začal potichu číst,Snape jim ho nejdřív chtěl sebrat,ale pak mu došla,že to prostě nezvládně a radši utekl.
Četl...
harrypotterfilm.blog.cz
Lupis sebou trhl,James i Sirius se na něj podezíravě podívali ,,Co to má být??" zeptal se opatrně James, ,,Já vážně nevím" Lupin sklopil oči. ,,Jdu číst dál" zarazil to nepříjemné ticho Lupin.
harrypotterfilm.blog.cz
Lupin se cítil mizerně,měl chuť říct Siriusovi ať už to dál nečte...ale neudělal to. Jejich pohled ho taky hodně znervozňoval,nastal okamžik,který se v jeho životě už tolikrát stal.
harrypotterfilm.blog.cz
,,Co je??" ,,Remusi Lupine...to co píšou jsou jen výmysly že jo??že nejsi nic zvláštního ať už to je cokoliv...?"

Nové klikačky

30. července 2010 v 9:29 moje kecy

Klikačky jsem si objednala na doporučení mého sb Casion na stránce : http://monika-graphic.blog.cz/
a jsem moc spokojená,jsou vážně nádherný!! nejvíc se mi líbí asi ta 1. =0)

Prosím o hlasy v SONO

29. července 2010 v 13:59 moje kecy
Prosím vás všechny o hlásky v soutěži o nejlepší obrázek...tady: http://kissanimekiss.blog.cz/1007/1-kolo-sono-zacina
pro Dendu s obrázkem Voldemorta xD
Myslím,že jsem si vybrala dobře...všem moc děkuju za hlasy :-D

Fotky z natáčení kenpingových scén

28. července 2010 v 15:19 HP7 z natáčení
Byly zveřejněny další fotky z včerejšího natáčení kempingových scén - předávání viteálu v porostlé oblasti v Stevenage, Hertfordshire, Anglie. Jedná se o fotografie, kde se objevují Emma Watson (Hermiona Grangerová) a Rupert Grint (Ron Weasley).

free image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image host



Nová fotka z natáčení Relikvií Smrti

28. července 2010 v 14:39 HP7 z natáčení
Byla zvřejněna jedna fotka z natáčení Relikvií Smrti kde můžeme vidět pár hlavních postav a dokonce i Nebelvírův meč. Jedná se nejspíš od scénu z poslední bitvy o Bradavice.

5.kolo SONP(HP)...Finále!!!

28. července 2010 v 12:39 SONP(HP)

Začíná finále(5.kolo) SONP(HP) ,,Soutěž o nejlepší postavu z Harryho Pottera".


A jaké vlastně budou ceny pro výtěze???:

1.místo: reklama pro tvůj blog na 2 týdny,diplom,klikačku,poděkování,ikonky s nápisy,mini obrázky(např.: domů,zpět...)banner
2.místo: reklama na 1 týden,diplom,klikačka
3.místo: reklama na 3 dny,diplom

Tak doufám,že se o to první místo pořádně poperete :D

1.
14laura
www.magiesveta.blog.cz
Severus Snape
proč sis vybral/a právě jeho??:Protože se mi líbí :-D

2.
Mrs.Fantasy
avatar-twilight.blog.cz
Harry Potter
proč sis vybral/a právě jeho??:je mi nejsympatičtější :)

3.
SweetGirl
www.live-in-the-world-dream.blog.cz
Lenka Láskorádová
proč sis vybral/a právě ji??:Hemiona už byla zabraná, a tayk proztože ji mám ráda je jiná než ostatní a taky od ní mám podpis

Vypadli:
IvčaSammet
Sad Girl


Kdo chce můj hlas??

Hodně štěstí =0)





Jsem v další soutěži...

27. července 2010 v 16:49 moje kecy
Tak jsem se dostala do další soutěže a tentokrát SONB,moc prosím o vaše hlasy pro mě(Dendu)tady: http://harrypotter-newsletter.blog.cz/1007/1-kolo-sonb
Moc vám děkuju a klidně napište do komentářů,ráda oplatím :-)
harrypotterfilm.blog.cz

Návštěvnost 19.7. 2010 - 25.7. 2010

27. července 2010 v 13:29 návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (19.7. 2010 - 25.7. 2010) je:

Pondeli: 32
Utery: 41
Streda: 39
Ctvrtek: 41
Patek: 35
Sobota: 54
Nedele: 47

Celkem: 289

Díky =0)

Nové fotky k HP7

26. července 2010 v 20:00 HP7 obrázky
Objevily se další fotky k závěrečnému dílu HP...film bude fakt zajímavej!! =0)
imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

12.kapitola - Zrcadlo z Erisedu

25. července 2010 v 15:59 HP1 kniha
12. Kapitola
Zrcadlo z Erisedu

Vánoce se kvapem blížily. V polovině prosince se jednoho rána v Bradavicích probudili a zjistili, že venku leží několik stop sněhu. Jezero úplně zamrzlo a Weasleyova dvojčata si vysloužila trest za to, že očarovala několik sněhových koulí, takže pronásledovaly profesora Quirrella, kudy chodil, a odrážely se od jeho turbanu. Těch několik málo sov, které se prodraly bouřlivým počasím, aby jim doručily poštu, musel Hagrid opatrovat, než se zotavily a mohly se vydat na zpáteční cestu.
Nikdo se už nemohl dočkat, až začnou prázdniny. Zatímco v nebelvírské společenské místnosti i ve Velké síni hučel oheň, na chodbách to ledově táhlo a okny v učebnách lomcoval prudký vítr. Ze všeho nejhorší byly hodiny profesora Snapea dole ve sklepení, kde se jim kouřilo od úst a všichni se drželi co možná nejblíž u svých sálavých kotlíků.
"Je mi jich opravdu líto," prohlásil Draco Malfoy při jedné hodině lektvarů, "všech, kteří přes Vánoce musí zůstat v Bradavicích, poněvadž o ně doma nestojí."
Díval se při těch slovech na Harryho. Crabbe a Goyle se uchechtli. Harry, který právě odvažoval rozdrcenou páteř ropušnice, si jich nevšímal. Od utkání ve famfrpálu byl Malfoy ještě protivnější než dřív. Vadilo mu, že Zmijozel prohrál, a snažil se všecky rozesmát tím, že příště bude místo Harryho hrát chytače nějaká rosnička, poněvadž dokáže stejně roztáhnout hubu. Pak zjistil, že to nikomu nepřipadá směšné, poněvadž všichni Harryho obdivovali, že se na vzpurném koštěti dokázal udržet. A tak Malfoy, rozzlobený a žárlivý, začal Harrymu znovu předhazovat, že nemá opravdovou rodinu.
Harry skutečně do Zobí ulice na Vánoce nejel. Profesorka McGonagallová obešla všechny žáky už před týdnem a pořídila si seznam těch, kteří zůstanou na Vánoce ve škole, a Harry se okamžitě zapsal. Nebylo mu to líto ani trochu; nejspíš ho čekaly ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažil. Ron a jeho bratři tu zůstávali také, poněvadž pan a paní Weasleyovi jeli do Rumunska navštívit Charlieho.
Když po hodině lektvarů vyšli ze sklepení, zjistili, že chodbu před nimi zatarasila veliká jedle. Podle dvou obrovských nohou, které zpod ní vyčuhovaly, a podle hlasitého funění pochopili, že za ní je Hagrid.
"Ahoj, Hagride, chceš, abychom ti nějak pomohli?" zeptal se Ron a prostrčil hlavu mezi větvemi.
"Ne, Rone, todle zvládnu sám, děkuju."
"Uhnuli byste laskavě z cesty?" protáhl za nimi Malfoy studeným hlasem. "Zkoušíš si přivydělat, Weasleyi? Nejspíš by ses taky rád stal hajným, až jednou v Bradavicích skončíš, vid' - ta Hagridova bouda ti musí připadat jako palác proti tomu, nač jste u vás doma zvyklí."
Ron se na Malfoye vrhl právě ve chvíli, kdy po schodech vyšel nahoru Snape.
"WEASLEYI!" Ron pustil náprsenku Malfoyova hábitu.
"Za to může Malfoy, pane profesore," a Hagrid zpoza stromu vystrčil svůj veliký zarostlý obličej. "Urážel jeho rodinu."
"To je sice možné, ale prát se je v Bradavicích proti školnímu řádu, Hagride," řekl Snape medovým hlasem. "Nebelvír přichází o pět bodů, Weasleyi, a buďte rád, že to není víc. A ted' už jděte po svých, všichni, jak tu jste."
Malfoy, Crabbe a Goyle se protlačili kolem stromu, natrousili všude spoustu jehličí a spokojeně se šklebili.
"S ním si to vyřídím," řekl Ron a při pohledu na Malfoyova záda zaskřípal zuby, "jednoho krásného dne si to s ním vyřídím -
"Nenávidím je oba," řekl Harry. "Malfoye i Snapea." "No tak, nechte toho, už jsou skoro Vánoce," řekl Hagrid. "Víte co, pod'te se se mnou podívat do Velký síně, vypadá to tam náramně."
Všichni tři tedy zamířili za Hagridem a jeho jedlí do Velké síně, kde profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot měli plné ruce práce s vánoční výzdobou.
"Á, Hagride, poslední strom - dejte ho tamhle dozadu, prosím."
Velká síň skýtala úžasnou podívanou. Všude po stěnách visely girlandy cesmíny a jmelí a po místnosti se tyčilo hned dvanáct vánočních stromů; na některých se třpytily maličké rampouchy a na dalších zářily stovky svící.
"Kolik dnů vám zbejvá do prázdnin?" zeptal se Hagrid.
"Už jenom jeden," odpověděla Hermiona. "A to mi připomíná - Harry, Rone, do oběda máme ještě půl hodiny času, měli bychom jít do knihovny."
"Ano, to máš pravdu," připustil Ron a odtrhl oči od profesora Kratiknota, kterému z hůlky vykvétaly zlaté bublinky a on je věšel na větve stromu, který Hagrid právě přinesl.
"Do knihovny?" zeptal se Hagrid, když spolu s nimi vyšel z Velké síně. "Den před prázdninama? Nepřeháníte to kapku?"
"Ale my nepracujeme," vysvětlil mu Harry s úsměvem. "Od té doby, co ses zmínil o Nicolasovi Flamelovi, se snažíme zjistit, kdo to je."
"Cože děláte?" Hagrid vypadal ohromeně. "Poslechněte - říkal jsem vám přeci, ať to pustíte z hlavy. Do toho, co ten pes hlídá, vám vůbec nic neni."
"Chceme prostě jen vědět, kdo je Nicolas Flamel, to je všecko," prohlásila Hermiona.
"Pokud nám to radši neřekneš sám a neušetříš nám práci," dodal Harry. "Prošli jsme už celé stovky knih a nemůžeme ho nikde najít - stačí, když nám naznačíš aspoň něco - vím, že jsem jeho jméno už někde četl."
"Já vám nic nepovím," odmítl Hagrid rázně.
"V tom případě si to musíme zjistit sami," řekl Ron, opustili nabručeného Hagrida a spěchali do knihovny. Skutečně hledali v nejrůznějších knihách Flamelovo jméno od chvíle, kdy Hagridovi uklouzlo; jak jinak by mohli zjistit, co se vlastně pokouší Snape ukrást? Potíž byla v tom, že vůbec nevěděli, odkud začít, poněvadž neměli tušení, čím si Flamel vlastně zasloužil, aby se o něm v nějaké knize psalo. Nebyl ve Velkých kouzelnících dvacátého století ani ve Význačných kouzelnících a čarodějkách naší doby; chyběli v Zásadních objevech magie v současné době, i ve Studii o současném vývoji kouzelnického umění. Především ale zápolili se samotným rozsahem knihovny: měla desetitisíce svazků, tisíce regálů a stovky úzkých řad.
Hermiona vytáhla seznam témat a titulů, které se rozhodla prohledat, zatímco Ron prostě zamířil k jedné řadě a začal knihy namátkou vytahovat z regálů. Harry chvíli jen přecházel po knihovně, až došel k oddělení s omezeným přístupem. Už nějaký čas uvažoval o tom, jestli Flamel není právě tam. K tomu, abyste mohli nahlédnout do některé ze zakázaných knih, jste ovšem museli mít zvláštní povolení podepsané některým z učitelů, a on věděl, že ho nikdy nedostane. Knihy v oddělení s omezeným přístupem obsahovaly mocnou černou magii, která se v Bradavicích nikdy nevyučovala, a směli je číst jen starší studenti, kteří se zabývali obranou proti černé magii pro pokročilé.
"Co hledáš, chlapče?" "Nic," odpověděl Harry.
Knihovnice, madame Pinceová, výhrůžně zamávala péřovou prachovkou.
"Tak radši zmiz. Slyšel jsi - koukej zmizet!"
Harry zalitoval, že si nestačil rychleji vymyslet nějakou výmluvu, a vyšel ven. S Ronem a s Hermionou se už dřív dohodli, že se madame Pinceové raději nebudou ptát, kde by Flamela našli. Byli si jistí, že by jim to mohla říct, nemohli však riskovat, že by se Snapeovi doneslo, oč jim vlastně jde.
Harry čekal venku na chodbě, aby se dozvěděl, jestli ti dva něco nezjistili, nedělal si však přehnané naděje. Ostatně hledali už čtrnáct dní, jelikož však na to měli jen krátké přestávky mezi vyučováním, nemohli se divit, že nic nenašli. Potřebovali by totiž hledat v klidu a důkladně, aniž by jim madame Pinceová pořád stála za zády.
Pět minut nato se k němu připojili i Ron a Hermiona, jen zavrtěli hlavami a všichni společně šli na oběd.
"Budete hledat dál, i když budu pryč, že ano?" řekla Hermiona. "A pošlete mi sovu, kdybyste něco zjistili."
"A ty se můžeš zeptat doma rodičů, jestli nevědí, kdo to je Flamel," navrhl Ron. "Těch se snad můžeš klidně zeptat, ne?"
"Úplně klidně, poněvadž oba dva jsou zubaři," řekla Hermiona.
Jakmile začaly prázdniny, Ron i Harry zažívali tak příjemné časy, že na Flamela nestačili ani pomyslet. Ložnici měli sami pro sebe a společenská místnost byla mnohem prázdnější než obvykle, takže si mohli zabrat ta nejlepší křesla u krbu. Vysedávali tam dlouhé hodiny a jedli všecko, co se dalo nabodnout na opékací vidlici - chleba, koláčky, ibiškové pokroutky - a vymýšleli si způsoby, jak dostat Malfoye ze školy; užili spoustu legrace, když se o nich bavili, i když věděli, že jim k ničemu nebudou.
Ron také začal Harryho učit kouzelnické šachy. Byly úplně stejné jako ty mudlovské až na to, že figury byly živé, takže to
opravdu bylo jako vést jednotky v bitvě. Ronova souprava byla velice stará a otlučená. Stejně jako všecko ostatní, co měl,
patřila kdysi někomu jinému z rodiny - v tomto případě jeho dědečkovi. Staré figury ovšem nepředstavovaly žádnou
nevýhodu; Ron je znal tak dobře, že je vždycky bez. obtíží přiměl, aby udělaly právě to, co si přál.
Harry hrál s figurami, které mu půjčil Seamus Finnigan, a ty mu nevěřily ani trochu. Nebyl dosud nijak dobrý šachista a figury na něj neustále pokřikovaly a radily mu, což ho ještě víc mátlo: "Tam mě neposílej, copak nevidíš jeho koně? Pošli tam jeho, toho můžeme ztratit."
Když se Harry na Štědrý večer uložil k spánku, těšil se na dobré jídlo a na zábavu, které přinese zítřek, s žádnými dárky ale nepočítal. Když se však příštího dne časně probudil, ze všeho nejdřív uviděl v nohách své postele malou hromádku balíčků.
"Šťastné Vánoce," řekl Ron rozespale, když se Harry vyškrábal z postele a oblékl si župan.
"Tobě taky," řekl Harry. "Vidíš to taky, Rone? Dostal jsem nějaké dárky!"
"A co jsi čekal, tuřín?" řekl Ron a otočil se ke své vlastní hromádce, která byla o dost větší.
Harry zvedl balíček, který ležel nahoře. Byl zabalený do tlustého hnědého papíru, na kterém škrabopisem stálo Harrymu k
Vánocům od Hagrida. Uvnitř byla neumělá dřevěná flétna, kterou Hagrid zřejmě sám vyřezal. Harry na ni zapískal - znělo to trochu, jako když houká sova.
V dalším, velice malém balíčku našel lístek: Dostali jsme tvůj dopis a posíláme ti dárek k Vánocům. Strýc Vernon a teta Petunie. K lístku byla lepicí páskou připevněná mince: padesát pencí.
"To je od nich hezké," řekl Harry. Ron si minci zaujatě prohlížel.
"Ta je ale divná!" řekl. "Jaký má tvar! To jsou peníze?"
"Můžeš si ji vzít," řekl Harry a musel se smát, když viděl, jak to Rona potěšilo. "Takže Hagrid a moje teta a strýc - ale od
koho jsou ty ostatní?"
"Myslím, že vím, od koho je tenhle," řekl Ron; maličko se začervenal a ukazoval na velice objemný balík. "Od naší mamky.
Napsal jsem jí, že odnikoho nečekáš žádné dárky a - ne, to ne," zasténal, "upletla ti weasleyovský svetr."
Harry balíček roztrhl a našel v něm silný, ručně pletený svetr ze smaragdově zelené vlny a velkou krabici domácího fondánového cukroví.
"Každý rok nám všem uplete svetr," vysvětloval Ron a vybaloval svůj vlastní, "a já vždycky dostanu hnědý" "To je od ní opravdu milé," řekl-Harry a ochutnal fondán, který byl velice dobrý.
V dalším balíčku bylo také cukroví - veliká krabice čokoládových žabek od Hermiony.
Zbýval už jenom jeden balíček. Harry ho zvedla potěžkal. Byl lehký jako pírko, a on ho rozbalil.
Z balíčku vyklouzla jakási pohyblivá, stříbřitě šedá látka, sjela na podlahu a tam se složila v třpytivých záhybech. Ron zalapal po dechu.
"Tak o tomhle jsem už slyšel," řekl tlumeně a upustil krabici Lentilek tisíckrát jinak, kterou dostal od Hermiony. "Jestli je to, co si myslím, pak je to opravdu vzácné - a taky doopravdy cenné."
"A co to je?"
Harry zvedl z podlahy lesklou, stříbřitou látku. Už na dotek byla zvláštní - jako kdyby ji utkali z vody. "Je to neviditelný plášť," řekl Ron, a v jeho tváři se strach mísil s úctou. "Jsem si tím jist - vyzkoušej si ho." Harry si přehodil plášť přes ramena a Ron vykřikl. "Je to neviditelný- plášť! Podívej se dolů!"
Harry se podíval na svoje nohy, ale nebyly tam. Spěšně se vrhl k zrcadlu. Samozřejmě v něm spatřil sám sebe, ovšem jen hlavu, která jako by visela ve vzduchu, tělo však nebylo vidět. Přetáhl si plášť i přes hlavu a jeho obraz zmizel úplně.
"Je tam nějaký lístek!" řekl Ron náhle. "Vypadl z něj nějaký lístek!"
Harry si plášť svlékl a rychle uchopil dopis. Úzkým písmem plným kliček, které ještě nikdy neviděl, tam stálo:
Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel.
Je načase, abys ho dostal zpátky.
Užívej ho dobře
Přeji ti veselé Vánoce.
Podpis chyběl. Harry upřeně hleděl na lístek, zatímco Ron obdivoval plášt.
"Za takový bych dal úplně všecko," prohlásil. "Všecko na světě. Ale co je s tebou?"
"Nic," odtušil Harry. Měl velice podivný pocit. Kdo mu ten plášt poslal? A opravdu kdysi patřil jeho otci?
Ještě než si stačil pomyslet nebo říci cokoli jiného, dveře ložnice se rozlétly a dovnitř vtrhli Fred a George Weasleyovi. Harry
plášt spěšně schoval, aby ho neviděli. V tuto chvíli se o něj nehodlal s nikým dělit.
"Veselé Vánoce!"
"Jé, podívej se - Harry má taky weasleyovský svetr!" Fred i George na sobě měli modré svetry: na jednom bylo velké žluté F,
na druhém G.
"Ovšem ten Harryho je lepší než naše," prohlásil Fred a zvedl Harryho svetr. "Mamka se zřejmě víc snaží, když je to pro
někoho, kdo není z rodiny."
"Jaktože nemáš na sobě ten svůj, Rone?" zeptal se pohoršeně George. "No tak, natáhni si ho, víš, jak jsou hezké a teplé."
"Když já hnědou barvu nesnáším," postěžoval si Ron rozpačitě a přetáhl si svetr přes hlavu.
"Ty na něm ale nemáš písmeno," všiml si George. "Nejspíš si myslí, že nezapomínáš, jak se jmenuješ. Jenže my taky nejsme
na hlavu - víme, že se jmenujeme Gred a Forge."
"Co je to tady za kravál?"
Do dveří strčil hlavu Percy Weasley a tvářil se pohoršeně. S vybalováním dárků byl zřejmě někde v polovině, poněvadž také
držel přes ruku tlustý svetr, a Fred mu ho ted' vytrhl.
"P jako prefekt! No tak, Percy, vezmi si ho taky, my už je všichni máme na sobě, dokonce i Harry jeden dostal."
"Já - ne-chci -" zahuhňal ještě Percy, jak mu dvojčata násilím natáhla svetr přes hlavu, až mu brýle zůstaly viset nakřivo.
"A dneska taky nebudeš sedět s ostatními prefekty," řekl George. "Vánoce patří rodině."
Vyvedli vzpouzejícího se Percyho z ložnice, s pažemi připoutanými k bokům jeho vlastním svetrem. Takovou vánoční hostinu Harry za celý život ještě nezažil. Stovka vykrmených pečených krocanů, hory pečených a vařených brambor, veliké talíře mastných bramborových lupínků, mísy hrášku na másle, stříbrné omáčníky s hustou, silnou šťávou a s klikvovou omáčkou - a všude po stole hromady kouzelnických žabek, vzdálené jen několik stop od sebe. Ty úžasné třaskavé žabky se vůbec nedaly srovnávat s ubohými mudlovskými žabičkami, jaké Dursleyovi obvykle kupovali spolu s malými plastovými hračkami a kloboučky z tenkého papíru. Harry s Fredem za jednu kouzelnickou žabku zatahali a ta ne že by práskla, nýbrž bouchla, jako když vystřelí z děla, a všechny je zahalila oblakem modrého kouře, zatímco zevnitř ještě vyletěl kontradmirálský klobouk a několik živých bílých myšek. Nahoře u čestného stolu si Brumbál místo své špičaté kouzelnické čapky nasadil na hlavu květovaný čepec a vesele se smál vtipu, který mu profesor Kratiknot právě přečetl.
Po krocanech přišly hořící vánoční pudinky. Percy si málem zlomil zub na stříbrném srpci, zapečeném v jeho dílu. Harry sledoval, jak Hagrid víc a víc brunátní v obličeji, jak si objednával další a další víno, až nakonec políbil na tvář profesorku MeGonagallovou, která se k Harryho úžasu zachichotala a zarděla se; cylindr měla nakřivo.
Když Harry konečně vstal od stolu, odnášel si celou hromadu věcí z kouzelnických žabek; byla mezi nimi krabička nepraskavých, zářivých balonků, souprava Vypěstujte si vlastní bradavice a jeho vlastní nové kouzelnické šachy. Bílé myšky zmizely a Harry měl neblahý pocit, že nejspíš skončí jako vánoční oběd paní Norrisové.
Harry a všichni Weasleyovi strávili nádherné odpoledne zuřivou koulovačkou venku před školou. Prostydlí, promáčení a vyčerpaní se pak znovu vratili k ohni v nebelvírské společenské místnosti, a Harry zasvětil svoje nové šachy tím, že s Ronem prohrál na celé čáře. Měl tušení, že by neprohrál tak zoufale, kdyby se mu Percy nesnažil tolik pomáhat.
Po svačině, ke které měli chlebíčky s krocanem, teplé chlebové placičky s máslem, piškot se smetanou a vánočku, byli všichni příliš najedení a ospalí, než aby se před spaním ještě do něčeho pouštěli; prostě jen seděli a dívali se, jak Percy honí Freda a George po celé nebelvírské věži, poněvadž mu sebrali jeho prefektský odznak.
Byly to nejlepší Vánoce, jaké Harry kdy zažil; přesto však mu po celý den něco pořád nešlo z hlavy, i když to nedokázal pojmenovat. Teprve když se uložil do postele, mohl o tom nerušeně uvažovat: neviditelný plášť, a kdo mu ho vlastně poslal.
Ron měl plné břicho krocana a vánočky a žádná záhada ho netrápila, takže usnul, jakmile u své postele s nebesy zatáhl
závěsy. Harry se naklonil přes okraj lůžka a vytáhl zpod něj plášt.
Patřil jeho otci... tenhleten plášť patřil jeho otci. Nechal si látku probíhat mezi rukama, hladší než hedvábí a lehkou jako vzduch. Užívej ho dobře, stálo na lístku.
Musel plášt vyzkoušet, ted' hned. Vyklouzl z postele a zahalil se do něj, a když se podíval na své vlastní nohy, viděl jen měsíční světlo a stíny. Byl to prapodivný pocit.
Užívej ho dobře.
Naráz byl Harry naprosto vzhůru. Ted', když měl na sobě plášť, měl volný přístup do celých Bradavic. Jak tam stál ve tmě a v tichu, pochoval stále větší vzrušení. V plášti se mohl vydat kamkoliv, všude, kam ho napadne, a Filch se o tom nikdy nedozví.
Ron ze spaní něco zamručel. Že by ho vzbudil? Něco však Harryho zadrželo - byl to plášť jeho otce měl pocit, že tentokrát - právě že to bylo poprvé si ho chce vyzkoušet sám.
Vykradl se z ložnice, po schodech dolů a přes společenskou místnost, a prolezl otvorem v podobizně. "Kdo je to?" zabublala Buclatá dáma. Harry neodpověděl a spěšně zamířil chodbou pryč.
Kam by vlastně měl jít? S bušícím srdcem zůstal stát a uvažoval, a pak na to přišel. Oddělení s omezeným přístupem v knihovně.
Může číst, jak dlouho bude chtít, jak dlouho bude potřeba, aby zjistil, kdo je Flamel. Zamířil tam a neviditelný plášť si těsně přitáhl k tělu.
V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si lampu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Lampa jako by se sama vznášela ve vzduchu, a i když Harry cítil ruku, v které ji držel, běhal mu při tom pohledu mráz po zádech.
Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy odděloval od ostatní knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvy.
Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly, a na jedné z nich byla tmavá skvrna, která hrůzně připomínala krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Možná za to mohla jen jeho fantazie, možná ne, zdálo se mu však, že z knih vychází tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tady nemá co pohledávat.
Musel odněkud začít. Postavil lampu opatrně na podlahu a hledal na spodní poličce nějakou knihu, která by vypadala zajímavě. Jeho pozornost upoutal veliký černostříbrný svazek. Jen s námahou ho vytáhl, poněvadž byl velice těžký, položil si ho na kolena a nechal knihu, aby se sama otevřela.
V tu chvíli ticho protrhlo pronikavé zaječení, při kterém Harrymu stydla krev v žilách - ta kniha křičela! Spěšně ji zaklapl, ale jekot pokračoval, jediný vysoký, nepřetržitý tón, drásající uši. Nejistě ucouvl a převrhl přitom lampu, která okamžitě zhasla. Ke svému zděšení zaslechl z chodby venku kroky - vecpal tedy ječící knihu zpátky do regálu a dal se na útěk. Minul Filche málem ve dveřích; jeho bledé, rozčilené oči hleděly přímo skrz Harryho a ten proklouzl pod jeho napřaženou paží a hnal se chodbou pryč. Ječení knihy mu ještě pořád znělo v uších. Pak naráz zůstal stát před vysokým brněním. Natolik se soustředil na to, aby se dostal co nejdál od knihovny, že si vůbec nevšímal, kudy běží. Možná za to mohla tma, Harry však vůbec netušil, kde je. U kuchyní sice jedno brnění stálo, to věděl; ted' však musel být o dobrých pět poschodí výš.
"Říkal jste, ať přijdu rovnou za vámi, pane profesore, kdyby se tu někdo v noci toulal, a někdo opravdu byl v knihovně - v oddělení s omezeným přístupem."
Harry cítil, jak se mu krev vytrácí z tváří. Ať už byl kdekoliv, Filch musel znát nějakou zkratku, neboť jeho tlumený, podlézavý hlas bylo slyšet blíž a blíž, a k Harryho zděšení mu neodpověděl nikdo jiný než Snape.
"V oddělení s omezeným přístupem? Hm, však je chytíme, nemohou být daleko."
Harry tam stál jako přibitý, a Snape s Filchem obešli roh před ním. Samozřejmě ho nemohli vidět, chodba však byla úzká, a kdyby přišli blíž, vrazili by přímo do něj - a proti tomu by ho plášť neochránil.
Couval pryč tak tiše, jak jen dokázal. Po jeho levici byly pootevřené dveře. To byla jeho jediná naděje. Zadržel dech a soukal se do místnosti, tak aby přitom vůbec nepohnul dveřmi, a kámen mu spadl ze srdce, když se octl uvnitř, aniž ti dva něco postřehli. Prošli blízko něj a Harry se opřel o stěnu, zhluboka dýchal a poslouchal, jak se jejich kroky vzdalují. Unikl jenom o vlas, opravdu jenom o vlásek. Trvalo několik vteřin, než se vůbec podíval na místnost, ve které se schoval.
Vypadala jako nepoužívaná školní učebna. Podél stěn vystupovaly temné obrysy stolků a židlí, vyrovnaných na hromady, a tamhle ležel převrácený odpadkový koš - přímo proti němu se však opíralo o zed' něco, co nevypadalo, že sem patří; cosi, co vyhlíželo, jako by to sem někdo uložil proto, aby to jinde nepřekáželo.
Bylo to skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobném zlatém rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.
Filche ani Snapea už neslyšel a zmatený strach ho postupně opouštěl; přistoupil blíž a chtěl se na sebe podívat, i když věděl, že nic neuvidí. Postavil se před zrcadlo
- a musel si oběma rukama zacpat ústa, aby přestal křičet. Prudce se otočil. Srdce mu bušilo ještě zběsileji než předtím, když začala křičet ta kniha poněvadž v zrcadle spatřil nejen sebe, ale ještě celý houf lidí, kteří stáli za ním.
Místnost však byla prázdná. Dýchal jako o závod a pomalu se otočil zpátky k zrcadlu.
Uviděl v něm sám sebe, bledého a vylekaného, a za svými zády aspoň deset dalších lidí. Ohlédl se přes rameno, ale nikdo tam nebyl, stejně jako předtím. Nebo byli všichni také neviditelní? Byl snad v místnosti plné neviditelných lidí a zrcadlo mělo tu schopnost, že ukazovalo jejich obraz, ať byli neviditelní nebo ne?
Znovu se do něj podíval. Jakási žena, která v zrcadle stála hned za ním, se na něj usmívala a mávala mu. Vztáhl k ní ruku a nahmátl za sebou jen vzduch. Kdyby tam opravdu byla, musel by se jí dotknout, tak blízko sebe je zrcadlo zobrazovalo, cítil však jenom vzduch - ona i všichni ostatní existovali jen v zrcadle.
Byla to velice hezká žena. Měla temně rudé vlasy a její oči - má oči úplně stejné jako já, uvědomil si Harry a přistoupil o kousek blíž. Jasně zelené a úplně stejně tvarované - pak si ale povšiml, že ta žena pláče; usmívala se, a zároveň plakala. Vysoký, hubený černovlasý muž, který stál vedle ní, ji objal kolem pasu. Na očích měl brýle a vlasy měl nesmírně rozcuchané; vzadu se mu ježily úplně stejně jako jemu.
Harry ted' stál tak blízko zrcadla, že se málem dotýkal nosem svého vlastního odrazu.
"Mami?" oslovil je šeptem. "Tati?"
Jenom se na něj dívali a usmívali se. Harry si postupně prohlédl i obličeje všech ostatních v zrcadle a uviděl další zelené oči, stejné jako měl on sám, další nosy jako jeho vlastní, a dokonce i drobného staříka, který jako by měl stejně vyčnělá kolena jako on - toho večera Harry poprvé v životě spatřil svou rodinu.
Všichni Potterovi se usmívali a mávali na něj, a on na ně hleděl dychtivým pohledem, s rukama přitisknutýma na sklo zrcadla, jako by doufal, že se propadne na opačnou stranu a bude se jich moci dotknout. Cítil v sobě něco nevýslovně palčivého, napůl radost a napůl hluboký smutek.
Neměl tušení, jak dlouho tam stál. Postavy v zrcadle nezmizely a Harry se na ně nepřestával dívat, až ho probral jakýsi vzdálený zvuk. Nemohl tu zůstat, musel najít cestu zpátky do postele. Odtrhl oči od tváře své matky, zašeptal "Já zase přijdu," a spěšně vyběhl z místnosti.
"Taky jsi mě mohl vzbudit," vytkl mu Ron rozladěně.
"Můžeš se mnou jít dnes večer. Půjdu tam zas, chci ti to zrcadlo ukázat."
"Tvou maminku a tatínka bych viděl rád," řekl Ron dychtivě.
"A já bych zase chtěl vidět celou vaši rodinu, všechny Weasleyovy; aspoň mi ukážeš své další bratry, i ty ostatní."
"Ty můžeš vidět, kdy budeš chtít," namítl Ron. "Stačí, když v létě přijedeš k nám. Možná ale, že to zrcadlo ukazuje jen ty, kdo už jsou po smrti. Škoda jen, že jsi neobjevil Flamela. Vezmi si trochu šunky nebo něco, jaktože vůbec nic nejíš?"
Harry nedokázal spolknout jediné sousto. Včera večer spatřil své rodiče, a dnes je uvidí zas. Na Flamela málem zapomněl; ted' už mu to nepřipadalo důležité. Co záleželo na tom, co ten tříhlavý pes hlídá? A co vlastně sešlo na tom, jestli to Snape ukradne nebo ne?
"Jsi v pořádku?" zeptal se Ron. "Vypadáš nějak divně."
Největší strach měl Harry z toho, že místnost se zrcadlem už nenajde. Tentokrát přikryl pláštěm i Rona, takže postupovali mnohem pomaleji. Snažili se jít stejnou cestou, kterou šel Harry včera z knihovny, a skoro hodinu jen bloudili po temných chodbách.
"Já snad zmrznu," prohlásil nakonec Ron. "Nechme to plavat a pojďme zpátky."
"Ne.~" zaprskal Harry. "Vím, že to tu někde je." Minuli vyčouhlého ducha jakési čarodějky, který se neslyšně pohyboval opačným směrem, nikoho jiného však nepotkali. Právě ve chvíli, kdy Ron začal naříkat, že už samou zimou necítí nohy, Harry konečně uviděl to brnění.
"Tady je to - tadyhle - jasně!"
Opřeli se do dveří a spěšně je otevřeli. Harry si shodil plášt z ramen a rozběhl se k zrcadlu.
Opravdu tam byli! Jeho matka i otec se šťastně usmáli, když ho uviděli.
"Vidíš je?" zašeptal Harry. "Já tam nevidím vůbec nic."
"Podívej se! Podívej se na všecky... je jich spousta..." "Vidím jenom tebe."
"Podívej se pořádně; pojď sem, postav se, kde ted' stojím já."
Harry odstoupil stranou, ale ted', když před zrcadlem stál Ron, neviděl už nikoho ze své rodiny, jen Rona v pyžamu s esovitým vzorem.
Zato Ron ted' stál, jako by zkameněl, a upíral pohled na svůj obraz v zrcadle.
"Podívej se na mě," vyzval Harryho.
"Vidíš celou vaši rodinu, jak stojí kolem tebe?" "Ne - jsem sám - ale vypadám jinak - jsem starší a jsem tu jako důležitý žák!"
"Cože?" "Ano, jsem - mám stejný odznak, jaký nosil Bill a držím školní pohár a famfrpálový pohár - jsem i kapitán famfrpálového družstva!"
Ron odtrhl oči od té úžasné podívané a rozrušeně se podíval na Harryho.
"Myslíš, že to zrcadlo ukazuje budoucnost?"
"Jak by mohlo? Všichni z mé rodiny jsou mrtví - počkej, já se ještě jednou podívám -"
"Měl jsi ho včera pro sebe celý večer, nech mě ještě chvilku."
"Vždyť jenom držíš famfrpálový pohár, co je na tom tak zajímavého? Já chci vidět své rodiče."
"Nestrkej do mě -"
Nenadálý zvuk venku na chodbě jejich spor ukončil. Vůbec si neuvědomovali, jak hlasitě oba mluví. "Honem!"
Ron přes oba dva ještě stačil přehodit plášť, když se ve dveřích objevily svítící oči paní Norrisové. Ron a Harry se ani nepohnuli a oba si kladli stejnou otázku: Působí plášť i na kočky? Zdálo se jim, že to trvá celou věčnost, pak se však paní Norrisová otočila a vyšla ven.
"To je nebezpečné, mohla jít pro Filche. Vsadím se, že nás slyšela. Pojď pryč!"
A Ron odtáhl Harryho z místnosti se zrcadlem. Do rána sníh ještě nestačil roztát.
"Nechceš si zahrát šachy, Harry?" navrhl Ron. "Ne."
"A co kdybychom zašli na návštěvu k Hagridovi?" "Ne... jdi tam sám..."
"Já vím, nač myslíš, Harry, na to zrcadlo. Dnes večer už tam nechoď."
"Proč ne?"
"Já nevím. Prostě mám takový nepříjemný pocit, a tak či tak, už několikrát jsi sotva vyvázl. Filch, Snape a paní Norrisová tu pořád brousí. Co je ti platné, že tě nevidí? Co jestli do tebe vrazí? Co když něco převrhneš?"
"Mluvíš jako Hermiona."
"Myslím to vážně, Harry, nechoď tam."
Harry však nebyl s to myslet na nic jiného, než jak se zase dostat před zrcadlo, a Ron ho od toho nedokázal odradit.
Třetího večera našel místnost se zrcadlem rychleji než v předchozích dnech. Pospíchal, jak jen mohl, a uvědomoval si, že dělá větší hluk, než bylo rozumné, nikoho však cestou nepotkal.
Pak už se na něj znovu usmívali matka i otec, a jeden z jeho prarodičů šťastně přikyvoval. Harry si přidřepl a pak se před
zrcadlem usadil na podlahu. Nic mu nemohlo zabránit, aby tu se svou rodinou strávil celou noc: nic na světě.
Jedině -
"Takže jsi tu zase, Harry?"
Vyvolalo to v něm pocit, jako by měl v břiše kus ledu. Ohlédl se. Na jednom ze stolků u zdi neseděl nikdo jiný než Albus Brumbál. Harry předtím musel projít přímo kolem něj, natolik však dychtil dostat se k zrcadlu, že si ho vůbec nevšiml.
"Já - já jsem vás neviděl, pane profesore."
"To je zvláštní, jak někdo může být krátkozraký, jakmile je neviditelný," řekl Brumbál a Harrymu se ulevilo, když zjistil, že se profesor usmívá.
"Takže," řekl Brumbál, sklouzl ze stolku a posadil se na podlahu vedle Harryho. "Tak jako stovky jiných před tebou jsi objevil blaho, které přináší Zrcadlo z Erisedu."
"Nevěděl jsem, že se tak jmenuje, pane profesore." "Doufám ale, že už jsi pochopil, co to zrcadlo dělá?" "Jak bych to řekl - vidím v něm svou rodinu -"
"A tvůj kamarád Ron v něm uviděl sám sebe jako důležitého žáka, s odznakem."
"Jak to víte...?"
"Já nepotřebuji žádný plášt, abych byl neviditelný," vysvětlil mu Brumbál vlídně. "Takže si už dokážeš domyslet, co nám všem Zrcadlo z Erisedu ukazuje?" Harry zavrtěl hlavou.
"Vysvětlím ti to. Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je. Ted' už chápeš?"
Harry se zamyslel a pak pomalu řekl: "Ukazuje nám to, co chceme, ať je to co je."
"Ano i ne," řekl Brumbál tiše. "Neukazuje nám ani víc ani míň než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce. Ty jsi nikdy nepoznal vlastní rodinu, a tak ji vidíš, jak stojí kolem tebe. Ronald Weasley žije celý život ve stínu svých bratrů, takže vidí sám sebe, jak stojí sám a je ze všech nejlepší. Zrcadlo nám ovšem neposkytuje ani vědomosti ani pravdu. Byli už lidé, kteří před ním promarnili celý život, uchváceni tím, co v něm viděli, nebo zas zešíleli, poněvadž nevěděli, jestli to, co jim zrcadlo ukazuje, je skutečné nebo aspoň možné.
Zítra se Zrcadlo přestěhuje na nové místo, Harry, a žádám tě, abys ho už nehledal. Pokud bys na něj přece ještě někdy narazil, budeš už vědět, jak se věci mají. Nestačí jenom prodlévat v snách a zapomenout žít, to si zapamatuj. A ted', když jsme už domluvili, proč si zas neoblékneš ten svůj úžasný plášť a nejdeš do postele?"
Harry vstal.
"Pane - pane profesore? Mohu se vás na něco zeptat?"
"Právě jsi to udělal," usmál se Brumbál. "Přesto mi můžeš položit ještě jednu otázku."
"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?" "Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."
Harry jen vytřeštil oči.
"Ponožek člověk nikdy nemá dost," vysvětlil mu Brumbál. "Zas máme za sebou další Vánoce a já jsem nedostal ani jedny. Všichni mi pořád dávají jen samé knížky."
Teprve když už Harry ležel v posteli, napadlo mu, že Brumbál možná nemluvil tak úplně pravdu. Ovšem, pomyslel si, když shazoval Prašivku ze svého polštáře, ta otázka byla věru osobní.

11.kapitola - Famfrpál

25. července 2010 v 15:49 HP1 kniha
11. Kapitola
Famfrpál

Jak nastal listopad, začalo být velice chladno. Hory kolem školy byly ted' ledově šedé a jezero vypadalo jako z kalené oceli. Každé ráno pokrývala všechno jinovatka. Z oken nahoře viděli Hagrida, jak rozmrazuje košťata na famfrpálovém hřišti, zachumlaný v dlouhém spratkovém kožichu, v rukavicích z králičiny a v obrovských vysokých botách z bobři kůže.
Famfrpálová sezona začala. V sobotu měl Harry po dlouhých týdnech tréninku hrát své první utkání: Nebelvír proti Zmijozelu, a pokud by Nebelvír vyhrál, dostali by se ve školním přeboru na druhé místo.
Téněř nikdo ještě Harryho neviděl hrát, poněvadž Wood rozhodl, že pokud jim má posloužit jako tajná zbraň, musí ho prostě držet v tajnosti. Zpráva, že hraje chytače, se nicméně nějak dostala ven, a Harry nevěděl, co mu vadí víc - ti, kdo mu vykládali, jak bude úžasný, anebo ti, kteří mu slibovali, že pod ním budou běhat se žíněnkou.
Bylo opravdu štěstí, že se ted' kamarádil s Hermionou. Nevěděl, jak by bez ní zvládl všechny domácí úkoly při všech těch trénincích na poslední chvíli, které od nich Wood vyžadoval. Navíc mu půjčila knihu Famfrpál v průběhu věků a Harry zjistil, že je to velice zajímavá četba.
Dozvěděl se, že ve famfrpálu je celkem sedm set přestupků proti pravidlům, a úplně všech že se hráči dopustili při utkání Světového poháru v roce 1473; že chytači bývají obvykle ti nejmenší a nejrychlejší z mužstva, a ty nejtěžší úrazy při famfrpálu se zřejmě stávají právě jim; a že při famfrpálu sice jen zřídkakdo přišel o život, zato soudci občas zmizeli a teprve za několik měsíců je objevili v saharské poušti.
Od té doby, co ji Harry a Ron zachránili před horským trollem, nebrala už Hermiona porušování školního řádu tak přísně, a díky tomu se oba v její společnosti cítili mnohem příjemněji. V den před Harryho prvním zápasem si všichni tři o přestávce vyšli na studené nádvoří a Hermiona pro ně vykouzlila zářivě modrý oheň, který se dal přenášet ve sklenici od zavařeniny. Stáli k němu zády a ohřívali se, když se na nádvoří objevil Snape. Harry si okamžitě všiml, že profesor kulhá. Ron, Hermiona i on si stoupli blíž k sobě, aby oheň nebylo vidět; byli si jistí, že se to nesmí. Něco v jejich provinilých tvářích naneštěstí vzbudilo Snapeovu pozornost, a tak přikulhal k nim. Oheň sice nezahlédl, zdálo se však, že hledá důvod, aby je vypeskoval.
"Co to máte, Pottere?"
Byl to Famfrpál v průběhu věků. Harry mu knihu ukázal.
"Knihy z knihovny se nesmějí vynášet ze školní budovy, " prohlásil Snape. "Dejte mi ji. Srážím Nebelvíru pět bodů."
"To pravidlo si právě vymyslel," zamumlal Harry rozhořčeně, když Snape odkulhal pryč. "Co se mu asi stalo s nohou?"
"To nevím, ale doufám, že ho pořádně bolí," řekl Ron roztrpčeně.

V nebelvírské společenské místnosti bylo toho večera velice rušno. Harry, Ron a Hermiona seděli spolu u jednoho z oken, a Hermiona oběma chlapcům kontrolovala domácí úkol z kouzelných formulí. Nikdy jim nedovolila, aby od ní opisovali ("Jak byste se to chtěli naučit?"), ale když ji poprosili, aby jim úkoly zkontrolovala, tak či tak už dospěli k správným odpovědím.
Harry nebyl s to se soustředit. Chtěl dostat zpátky Famfrpál v průběhu věků, aby přestal myslet na zítřek. Proč by se vlastně měl Snapea bát? Zvedl se a sdělil Ronovi a Hermioně, že by bylo dobré zeptat se ho, jestli mu knihu vrátí.
"Tak tohle radši zkus sám," prohlásili oba svorně, a Harry si řekl, že ho Snape neodmítne, pokud u toho budou i jiní učitelé.
Vydal se dolů ke sborovně a zaklepal. Nikdo se neozval. Zaklepal znovu, ale nikdo mu neodpověděl. Možná že Snape knihu nechal tam? Stálo za to, aby to zkusil. Pootevřel dveře a nahlédl dovnitř - a jeho očím se naskytla děsivá podívaná.
Ve sborovně byli jen Snape a Filch. Snape měl hábit zdvižený nad kolena a jednu nohu měl pochroumanou a zkrvavenou; Filch mu právě podával obvazy.
"Aby to čert vzal," ulevoval si Snape. "Jak někdo může uhlídat tři hlavy najednou?"
Harry se pokusil dveře potichu zavřít, jenže
"POTTERE!"
Snape měl obličej zkřivený vzteky, jak spěšně spustil svůj hábit, aby zraněnou nohu nebylo vidět. Harry naprázdno polkl.
"Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli byste mi vrátil tu knihu."
"VEN! VEN!"
Harry se vytratil dřív, než Snape stačil srazit Nebelvíru další body, a vyběhl nahoru.
"Tak co, vrátil ti ji?" zeptal se Ron, když se k nim Harry zase připojil. "Co se stalo?"
Harry oběma šeptem sdělil, co právě viděl. "Chápete, co to znamená?" skončil bez dechu. "Snape se v předvečer Všech svatých určitě pokoušel obejít toho tříhlavého psa! Tam měl namířeno, když jsme ho zahlédli - ať už ten pes hlídá cokoliv, Snape se toho chce zmocnit! A vsadím své koště, že toho trolla pustil dovnitř on, aby od sebe odvrátil pozornost!" Hermiona jen vyvalila oči.
"Ne, to by neudělal," namítla. "Vím, že není zvlášť příjemný, rozhodně by se ale nepokoušel ukrást něco, co Brumbál dal hlídat."
"Namouduši, Hermiono, ty si snad myslíš, že všichni učitelé jsou andělé nebo co," utrhl se na ni Ron. "Souhlasím s Harrym; od Snapea se dá čekat úplně všecko. Ale čeho se chce zmocnit? Co ten pes vlastně hlídá?"
Ještě v posteli zněla Harrymu v hlavě tahleta otázka. Neville hlasitě chrápal, Harry však nemohl usnout. Snažil se na to nemyslet - potřeboval se vyspat, musel se vyspat, poněvadž za pár hodin měl hrát svůj první famfrpálový zápas - jenomže na to, jak se Snape tvářil, když Harry zahlédl jeho nohu, nemohl jen tak zapomenout.
Ráno příštího dne bylo velice jasné a chladné. Velkou síň naplňovala lahodná vůně opečených uzenek a spokojené tlachání všech, kdo se těšili na pořádný famfrpálový zápas.
"Musíš k snídani něco sníst." "Já nic nechci."
"Alespoň kousíček topinky," přemlouvala ho Hermiona.
"Nemám hlad."
Harry se cítil hrozně. Za hodinu už bude na hřišti. "Potřebuješ mít sílu, Harry," řekl Seamus Finnigan. "Právě chytače se soupeř vždycky snaží vyřídit."
"To ti děkuju, Seamusi," řekl Harry a díval se na něj, jak si nakládá na uzenky spousty kečupu.
V jedenáct hodin to vypadalo, že celá škola je na tribunách kolem famfrpálového hřiště. Mnoho studentů mělo dalekohledy. Sedadla se sice dala zvednout vysoko do vzduchu, přesto však občas nebylo snadné sledovat, co se děje.
Ron a Hermiona si v nejvyšší řadě přisedli k Nevillovi, Seamusovi a Deanovi, tomu chlapci, který fandil West Hamu. Jako překvapení pro Harryho udělali z jednoho prostěradla, které Prašivka rozkousala, veliký prapor. Stálo na něm: Za prezidenta chceme Pottera! a Dean, který uměl kreslit, pod heslem namaloval velikého nebelvírského lva. Pak ještě Hermiona udělala malé důvtipné kouzlo, takže kresba zářila nejrůznějšími barvami.
V tu chvíli se už v šatně Harry a ostatní členové mužstva převlékali do svítivě červených famfrpálových hábitů (Zmijozel měl hrát v zeleném).
Wood si odkašlal, aby zjednal ticho. "Takže, hoši," řekl.
"A děvčata," podotkla střelkyně Angelina Johnsonová.
"A děvčata," souhlasil Wood. "Dneska nás to čeká." "Náš nejdůležitější zápas," řekl Fred Weasley. "Ten, na který jsme všichni čekali," řekl George. "Umíme Oliverovu řeč nazpamět," vysvětloval Harrymu Fred, "poněvadž jsme byli v mužstvu už loni." "Nechte si to, vy dva," okřikl je Wood. "Tohle je nejlepší mužstvo, jaké Nebelvír má po kolika letech. Říkám vám, že dneska vyhrajeme!"
Přeletěl je všechny pronikavým pohledem, jako by chtěl říci "Nebo..."
"Takže už je čas. Přeju vám všem hodně štěstí!" Harry vyšel za Fredem a Georgem ze šatny a doufal, že se mu nepodlomí kolena, když vykročili na hřiště a uvítal je nadšený pokřik.
Utkání soudcovala madame Hoochová. Stála uprostřed hřiště s koštětem v ruce a čekala na obě mužstva.
"Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru," prohlásila, když se všichni shromáždili kolem ní. Harry si všiml, že se přitom jakoby obzvlášť významně obracela na kapitána Zmijozelu Marcuse Flinta z pátého ročníku. Harry si říkal, že Flint vypadá, jako by v sobě měl trochu trollí krve. Koutkem oka zahlédl vysoko na tribuně vlající prapor, na kterém nad hlavami diváků stálo: Za prezidenta chceme Pottera!
Srdce mu poskočilo v hrudi, a hned pocítil větší odvahu.
"Nasedněte na košťata, prosím."
Harry se s námahou vyškrábal na svůj Nimbus Dva tisíce.
Madame Hoochová hlasitě odpískala na stříbrné píšťalce začátek utkání.
Patnáct košfat se zvedlo a stoupalo výš a výš. Byli ve vzduchu!
"A Camrálu se okamžitě zmocňuje Angelina Johnsonová z Nebelvíru - to děvče je vynikající střelkyně, a přitom je i docela pohledná -"
"JORDANE!" "Omlouvám se, paní profesorko."
Zápas komentoval Lee Jordan, přítel dvojčat Weasleyových, a profesorka McGonagallová na něj zblízka dohlížela.
"A ted' se doslova řítí dopředu, hezky podává Alici Spinnetové, což je úspěšný objev Olivera Wooda, loni tu ještě byla jako náhradnice - ta vrací Johnsonové a - ne, Camrál ted' má Zmijozel, zmocnil se ho jejich kapitán Marcus Flint a hned vyráží - letí jako orel a vy... ale ne, nebelvírský brankář Wood ho vynikajícím způsobem zastavil a Camrál má Nebelvír - ted' je to nebelvírská střelkyně Katie Bellová, pěkně Flinta podletěla, stoupá vzhůru nad hřiště a - AU-AU, tohle muselo bolet, jeden z Potlouků ji zezadu uhodil do hlavy - Camrál má Zmijozel - Adrian Pucey ted' stále rychleji míří k brankovišti, ale zastavil ho druhý Potlouk - poslal ho na něj Fred nebo George Weasleyovi, neřeknu vám, který z nich - tak či tak to nebelvírský odrážeč dobře zahrál, Camrál má znovu Johnsonová a před sebou má volno - už vyrazila to děvče opravdu letí - právě se vyhnula Potlouku, který se na ni hnal - už je u brankoviště - do toho, Angelino! - brankář Bletchley se vrhá dolů - minul - GÓL! Nebelvír dává gól!"
Chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Nebelvíru; spolu s ním bylo slyšet skučení a nářek zmijozelských.
"Uhněte trochu, posuňte se kousek." "Hagride!"
Ron a Hermiona se přimáčkli k sobě, aby Hagrid měl dost místa a mohl si k nim přisednout.
"Díval jsem se vod sebe z hájovny," řekl Hagrid a poklepal na velký dalekohled, který mu visel na krku. "Ale to není takový, jako když je člověk tady ve vobecenstvu. Zlatonka se eště nevobjevila, co?"
"Ani nápad," řekl Ron. "Harry zatím neměl nijak moc práce."
"Ale nepřišel ani k žádnýmu maléru, a to se taky počítá," mínil Hagrid, zvedl dalekohled a zahleděl se nahoru na malou tečku, což byl Harry.
Vysoko nad nimi Harry klouzal nad ostatními hráči a vyhlížel, až se objeví Zlatonka. To byla součást jeho a Woodova plánu hry.
"Drž se stranou, dokud Zlatou nezahlédneš," přikázal mu Wood. "Nechceme, aby na tebe útočili dřív, dokud to nebude nutné."
Poté, co Angelina vstřelila branku, udělal Harry několik přemetů, aby dal průchod svým pocitům. Ted' už zase létal nad hřištěm a bedlivě vyhlížel Zlatonku. V jednu chvíli postřehl, jak se něco zlatě zablesklo, byl to však jenom odlesk náramkových hodinek jednoho z Weasleyových dvojčat, a jednou se proti němu zase vyřítil jeden z Potlouků, spíš jako dělová koule než co jiného, Harry se mu však vyhnul a pak se už za ním přihnal Fred Weasley.
"Všecko v pořádku, Harry?" stačil ještě křiknout, a zuřivou ranou odrazil Potlouk směrem k Marcusovi Flintovi.
"Camrál má Zmijozel," hlásil Lee Jordan. "Střelec Pucey se už vyhnul dvěma Potloukům, oběma Weasleyovým a střelkyni Bellové a žene se - okamžik, přátelé! - že by to byla Zlatá?"
Davem to zašumělo, když Adrian Pucey upustil Camrál, jak se ohlížel přes rameno na něco zlatého, co se mu mihlo kolem levého ucha.
Harry to postřehl. S krajním vzrušením se vrhl střemhlav dolů tam, kde zahlédl zlatý záblesk, ovšem zmijozelský chytač Terence Higgs ho uviděl také. Těsně vedle sebe se řítili ke Zlatonce a zdálo se, že všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává, jak tu viseli ve vzduchu a jen přihlíželi.
Harry byl rychlejší než Higgs - ted' už viděl ten malý kulatý míček s třepotajícími křidélky, letící vpřed jako střela - nasadil ke strhujícímu závěru
PRÁSK! Po celém hřišti se rozlehl vzteklý řev fanoušků Nebelvíru - to Marcus Flint úmyslně vletěl Harrymu do cesty, Harryho koště vybočilo ze směru a ten se ho držel ze všech sil, aby nespadl dolů.
"Faul!" křičeli fanoušci Nebelvíru.
Madame Hoochová něco hněvivě říkala Flintovi a pak nařídila volnou ránu na branky ve prospěch Nebelvíru. Ve všem tom zmatku ovšem Zlatonka zase zmizela z dohledu.
Dole na tribuně Dean Thomas vykřikoval: "Pošlete ho ven, sudí! To bylo na červenou kartu!"
"Tohle není fotbal, Deane," vysvětloval mu Ron. "Při famfrpálu se nevylučuje - a co je ta červená karta?" Hagrid však byl na Deanově straně.
"Tak by ty pravidla měli změnit. Flint moh Harryho shodit dolů."
Leemu Jordanovi bylo zatěžko zůstat nestranný. "Takže - po tom zjevném a nechutném úskoku -" "Jordane!" zahřímala profesorka McGonagallová. "Chci říct, po tom úmyslném a odporném faulu -" "Jordane, já vás varuji
"Ano, ano, v pořádku. Flint málem zabil nebelvírského chytače, ale to by se samozřejmě mohlo stát každému, takže trestné střílení ve prospěch Nebelvíru, které zahrává Spinnetová a bez potíží ho proměňuje, a hraje se dál, Camrál má i nadále Nebelvír!"
Stalo se to ve chvíli, kdy se Harry vyhnul jinému Potlouku, který mu proletěl nebezpečně blízko kolem hlavy. Jeho koště sebou nenadále škublo, až se vyděsil. Na zlomek vteřiny si myslel, že spadne. Uchopil pevně násadu oběma rukama i koleny. Něco takového ještě nikdy nepocítil.
Pak se to stalo znovu. Jako by se ho koště pokoušelo shodit; jenže koštata Nimbus Dva tisíce se přece nemohou zničehonic rozhodnout, že shodí toho, kdo na nich sedí. Harry se snažil zamířit zpátky k nebelvírskému brankovišti; měl sto chutí Wooda požádat, aby ohlásil oddechový čas - a pak si uvědomil, že ho koště vůbec neposlouchá. Nedokázal ho otočit. Nebyl schopen ho vůbec ovládat. Koště kroužilo vzduchem sem tam a každou chvíli sebou prudce škublo, až se na něm málem neudržel.
Lee dál komentoval zápas.
"U míče je Zmijozel - Camrál ted' má Flint - obešel Spinnetovou - obešel Bellovou - ted' dostal pořádnou do obličeje Potloukem! Doufám, že mu aspoň přerazil nos - jenom jsem žertoval, paní profesorko - a Zmijozel dává gól - to snad ne..."
Fanoušci Zmijozelu jásali. Nikdo jako by si nevšiml, co vyvádí Harryho koště. Vynášelo ho výš a výš, pryč od hřiště, a přitom sebou trhalo a zmítalo se.
"Nevím, co si to Harry vymejšli," zabručel Hagrid a upřeně ho pozoroval dalekohledem. "Kdybych nevěděl, že to není možný, řek bych, že si s tím koštětem neumí poradit... ale to by přece Harry..." Náhle si diváci na všech tribunách začali na Harryho ukazovat. Jeho koště se točilo a převracelo, a on se na něm jen stěží dokázal udržet. Pak celý dav naráz vyjekl. Harryho koště sebou divoce škublo a on se svezl dolů. Ted' už se koštěte přidržoval jen jednou rukou a visel ve vzduchu.
"Že by se s tím koštětem něco stalo, když do něj Flint vrazil?" nadhodil šeptem Seamus.
"To není možný," řekl Hagrid a hlas se mu třásl. "S košťatama nemůže nikdo nic províst, leda nějakej zlej černokněžník - s
koštětem Nimbus Dva tisíce by todle žádnej školák nedokázal!"
Při těch slovech Hermiona uchopila Hagridův dalekohled, ale místo aby se dívala nahoru na Harryho, začala si horečně prohlížet dav pod nimi.
"Co děláš?" zabručel Ron; tvář měl šedou jako popel.
"Já to věděla," vydechla Hermiona. "Podívej se Snape!"
Ron popadl dalekohled: Snape stál uprostřed protější tribuny, upřeně se díval na Harryho a bez přestání něco šeptem mumlal.
"Určitě v tom má prsty - nejspíš chce Harryho koště uřknout," mínila Hermiona.
"Co budeme dělat?" "Nechte to na mně!"
Než Ron stačil říct jediné slovo, byla Hermiona pryč. Ron namířil dalekohled zpátky na Harryho. Jeho koště se ted' komíhalo ze strany na stranu tak prudce, že už se nemohl dlouho udržet. Všichni na tribunách ted' byli na nohou a zděšeně se dívali, jak oba Weasleyovi letí vzhůru a pokoušejí se stáhnout Harryho do bezpečí na jedno ze svých košťat, ale k ničemu to nevedlo - pokaždé když se k němu přiblížili, koště poskočilo ještě výš. Snesli se tedy níž a kroužili pod Harrym: zřejmě doufali, že ho chytí, kdyby padal. Marcus Flint se mezitím zmocnil Camrálu a dal pět gólů, aniž by si toho někdo všiml.
"Hermiono, dělej!" zamumlal Ron celý zoufalý. Hermiona se protlačila až k tribuně, kde Snape stál, a ted' běžela jako o závod řadou za jeho zády; dokonce se ani nezastavila a neomluvila se, když smetla profesora Quirrrella po hlavě o řadu níž. Když dorazila ke Snapeovi, přidřepla si, vytáhla svou hůlku, zašeptala několik dobře volených slov a z její hůlky vyšlehly jasně modré plameny přímo na lem Snapeova hábitu.
Trvalo možná třicet vteřin, než Snape pocítil, že hoří. Jeho nenadálý výkřik Hermioně potvrdil, že dokázala, co měla v úmyslu. Shrábla oheň zpátky do malé nádobky, kterou měla v kapse, a prodrala se hořejší řadou nazpátek - aby Snape vůbec nepoznal, co se vlastně seběhlo.
Stačilo to. Vysoko nad hřištěm se Harry v tu ránu dokázal vyškrábat zpátky na své koště.
"Už se zas můžeš dívat, Neville!" řekl Ron. Posledních pět minut totiž Neville jen vzlykal do Hagridovy kazajky.
Harry ted' spěšně mířil k zemi, když všichni uviděli, jak si přidržel ruku u úst, jako kdyby měl zvracet - dopadl na všechny čtyři - zakašlal - a pak mu do ruky vklouzlo něco zlatého.
"Mám Zlatonku!" vykřikl a mával s ní nad hlavou, a zápas skončil v naprostém zmatku.
"On ji nechytil, on ji málem spolkl," kničel Flint ještě dvacet minut nato, ale nic nepořídil - Harry neporušil žádná pravidla a Lee Jordan nadšeně vyhlašoval výsledek zápasu: Nebelvír vyhrál v poměru sto sedmdesáti bodů ku šedesáti. Harry však už jeho hlášení neslyšel. Seděl v Hagridově boudě s Ronem a s Hermionou a obr mu chystal šálek silného čaje.
"Mohl za to Snape," vysvětloval Ron. "Hermiona a já jsme ho viděli! Ani na chvíli z tebe nespustil oči a šeptem přitom zaklínal tvoje koště."
"Hlouposti," řekl Hagrid, který až dosud neslyšel ani slovo o tom, co se odehrálo na tribuně jen několik kroků od něj. "Proč by Snape měl něco takovýho dělat?"
Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého a uvažovali, co mají říct. Harry se rozhodl, že mu poví pravdu.
"Na něco jsem totiž přišel," řekl Hagridovi. "V předvečer Všech svatých se Snape pokoušel obejít toho tříhlavého psa, ale ten ho pokousal. Myslíme si, že chtěl ukrást to, co ten pes hlídá, ať už je to co je."
Hagrid upustil čajovou konvici.
"Jakpak jste se dozvěděli vo Chloupkovi?" zeptal se. "O Chloupkovi?"
"Jo - von je totiž můj - koupil jsem ho vod nějakýho chlápka z Řecka, s kterým jsem se loni seznámil v hospodě - a pučil jsem ho Brumbálovi, aby mu hlídal -"
"Co aby hlídal?" vyhrkl Harry dychtivě.
"Ale nic, už se mě na nic neptej," odmítl Hagrid nevrle. "Poněvač to je přísně tajný."
"Jenže Snape se to pokouší ukrást."
"Hlouposti," řekl Hagrid znovu. "Snape je učitel v Bradavicích, ten by nic takovýho neudělal."
"A proč se tedy pokusil Harryho zabít?" vykřikla Hermiona.
To, co se událo toho odpoledne, zřejmě opravdu změnilo její názor na Snapea.
"Přece poznám, když se někdo pokouší někoho uřknout, Hagride. Přečetla jsem o tom všecko! Nesmíš přitom z toho druhého ani na chvilku spustit oči, a Snape ani jednou nezamrkal, já jsem ho viděla!"
"Říkám ti, že se mejlíš!" namítl Hagrid ostře. "Nevím, proč Harryho koště vyvádělo takový věci, ale Snape by se nepokusil zabít nějakýho študenta! Ted' mě poslouchejte, všecky tři - pletete se do věcí, do kterejch vám nic není. Je to nebezpečný! Zapomeňte na toho psa, zapomeňte na to, co hlídá, do toho maj co mluvit jenom profesor Brumbál a Nicolas Flamel -`
"Aha," řekl Harry. "Takže do toho je zapletený někdo, kdo se jmenuje Nicolas Flamel?"
Hagrid ted' vypadal, že má vztek sám na sebe.

10.kapitola - V předvečer Všech svatých

25. července 2010 v 14:09 HP1 kniha
10. Kapitola
V předvečer Všech svatých

Malfoy nemohl uvěřit svým očím, když příštího dne viděl, že Harry i Ron jsou ještě pořád v Bradavicích a vypadají sice unaveně, ale jsou v té nejlepší náladě. Oba dva totiž ráno dospěli k názoru, že setkání s tříhlavým psem bylo báječné dobrodružství, a měli docela chuť si ho zopakovat. Harry mezitím Ronovi pověděl všecko o balíčku, který se nejspíš přestěhoval z Gringottovy banky do Bradavic, a oba si drahnou chvíli lámali hlavu, co v něm asi může být, když ho tu střeží tak důkladně.
"Bud' je to něco opravdu cenného, anebo opravdu nebezpečného," usoudil Ron.
"Nebo taky obojí," mínil Harry.
S určitostí ovšem věděli jenom, že záhadný předmět je dlouhý asi dva palce, a bez dalších vodítek sotva mohli uhodnout, co to je.
Nevilla ani Hermionu v nejmenším nezajímalo, co že to leželo pod nestvůrným psem a padacími dveřmi. Nevillovi záleželo jen na tom, aby se do jeho blízkostí už víckrát nedostal.
Hermiona ted' odmítala promluvit s Harrym i s Ronem jediné slovo, byla ovšem tak panovačný vševěd, že v tom oba spatřovali výhodu navíc. Po pravdě jim ted' šlo jedině o to, aby si vyřídili účty s Malfoyem, a k jejich velkému potěšení se jim týden nato, když ráno přišla pošta, právě taková příležitost naskytla.
Ve chvíli, kdy se sovy nahrnuly do Velké síně jako obvykle, pozornost všech zaujal dlouhý tenký balík, který neslo šest velkých sov pálených. Harry byl stejně zvědavý jako všichni ostatní, co v tom velkém balíku asi je, a užasl, když se sovy snesly dolů, upustily ho na stůl před něj a přitom mu shodily na podlahu slaninu.
Stačily sotva máchnout křídly a zase odletět, když mu další sova přihodila k balíčku ještě nějaký dopis. Harry nejdřív roztrhl obálku; naštěstí, poněvadž v dopisu stálo:

NEOTVÍREJTE TEN BALÍČEK U STOLU!
Je v něm Váš nový Nimbus Dva tisíce,
nechci ale, aby se všichni dozvěděli,
že máte koště, nebo by ho chtěl každý.
Oliver Wood na Vás bude dnes večer
v sedm hodin čekat na famfrpálovém
hřišti, kde budete mít první trénink.
Minerva McGonagallová
Profesorka McGonagallová
Harry jen stěží dokázal skrýt svou radost, když ten vzkaz podával Ronovi, aby si ho přečetl také. "Nimbus Dva tisíce!" zasténal Ron závistivě. "Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul."
Spěšně opustili síň, poněvadž chtěli koště ještě v ústraní vybalit, než půjdou na první vyučovací hodinu, uprostřed vstupní síně jim však cestu vzhůru zastoupili Crabbe a Goyle. Malfoy vytrhl balík Harrymu z ruky a ohmatal ho.
"Je v něm koště," řekl a hodil ho Harrymu zpátky, v obličeji směs žárlivosti a zášti. "Tak z tohohle se už nevykroutíš, Pottere; prváci košťata mít nesmějí."
Ron neodolal a smočil si:
"A není to žádné staré koště," prohlásil, "je to Nimbus Dva tisíce. Co jsi říkal, že máš doma, Malfoyi, Kometu Dva šedesát?" a Ron se na Harryho zašklebil. "Komety sice vyhlížejí náramně, ale taková třída jako Nimbus to není."
"Co ty o tom můžeš vědět, Weasleyi; ty by sis nemohl koupit ani půl násady," odsekl Malfoy. "Ty a tvoji bratři byste na něj museli šetřit proutek po proutku."
Než mu Ron stačil odpovědět, objevil se vedle Malfoye profesor Kratiknot.
"Doufám, že se tu nehádáte, chlapci?" zakvákal. "Potterovi někdo poslal koště, pane profesore," honem vysvětloval Malfoy.
"Ano, ano, vím o tom," přisvědčil profesor Kratiknot a zářivě se na Harryho usmál. "Profesorka McGonagallová už mi vysvětlila zvláštní důvody, proč jste ho dostal, Pottere. Jaký že to je typ?"
"Nimbus Dva tisíce, pane profesore," řekl Harry a dělal co mohl, aby se při pohledu na Malfoyův otřesený výraz nerozesmál. "A vlastně jsem ho dostal díky tadyhle Malfoyovi," dodal ještě.
Potom už Harry a Ron stoupali po schodech vzhůru a přemáhali smích, jak vztekle a zmateně se Malfoy tvářil.
"Ale je to pravda," rozesmál se Harry vítězoslavně, když dorazili na horní konec mramorového schodiště. "Kdyby Nevillovi nesebral toho Pamatováčka, nejsem dneska v kolejním mužstvu."
"Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?" ozval se přímo za nimi rozzlobený hlas. Hermiona zlostně dupala do schodů a pohoršeně si prohlížela balík, který držel Harry v ruce.
"Já myslel, že s námi nemluvíš?" nadhodil.
"Jasně, klidně nemluv," připojil se Ron, "nám to totiž ohromně vyhovuje."
Hermiona odkráčela pryč s nakrčeným nosem. Harry mu toho dne dělalo veliké potíže, aby se soustředil na vyučování. V duchu neustále odbíhal do ložnice, kde pod postelí leželo jeho nové koště, nebo zas na famfrpálové hřiště, kde se večer měl učit hrát. Zhltal večeři, aniž by si všiml, co vlastně jí, a pak se spolu s Ronem hnali nahoru, aby Nimbus Dva tisíce konečně vybalili.
"Teda," povzdychl si Ron, když se koště vykutálelo na Harryho postel.
Dokonce i Harry, který neměl ponětí, čím se od sebe košťata liší, si říkal, že vypadá nádherně. Koště bylo štíhlé a lesklé, mělo mahagonovou násadu, dolejší část z úhledného, rovného proutí a skoro nahoře byl zlatý nápis Nimbus Dva tisíce.
Když se přiblížila sedmá, Harry vyšel z hradu a vydal se v podvečerním šeru k famfrpálovému hřišti. Nikdy předtím na stadionu ještě nebyl. Na tribunách kolem hřiště byly nad sebou stovky sedadel, aby tak diváci seděli dostatečně vysoko a viděli, co se děje. Na obou stranách hřiště byly tři zlaté sloupy, nahoře zakončené obručemi. Harrymu připomněly malé kroužky z umělé hmoty, kterými mudlovské děti vyfukovaly bubliny, až na to, že tyhle byly vysoké padesát stop.
Tolik se těšil, až zase poletí, že na Wooda ani nečekal; nasedl na koště a odrazil se od země. Byl to úžasný pocit, když se snášel střemhlav k brankovým tyčím a zase stoupal vzhůru, a potom létal sem tam nad hřištěm. Nimbus Dva tisíce zatáčel, kam si Harry přál, jakmile se ho nepatrně dotkl.
"Hej, Pottere, poleť dolů!"
To už dorazil Oliver Wood. Pod paží nesl velkou dřevěnou bednu. Harry přistál těsně vedle něj. "Prima," řekl Wood a oči mu svítily. "Ted' už chápu, jak to McGonagallová myslela... Opravdu to máš v sobě. Dnes večer tě jen naučím pravidla, a pak už budeš třikrát týdně chodit na trénink s ostatními."
Otevřel bednu. Uvnitř byly čtyři různě velké míče. "Takže," začal Wood. "Famfrpál není nijak těžké pochopit, i když není snadné ho hrát. Na každé straně je sedm hráčů. Třem z nich se říká střelci." "Tři střelci," opakoval Harry, a Wood vytáhl zářivě červený míč, velký asi jako fotbalový.
"Tomuhle míči se říká Camrál," vysvětloval. "Střelci házejí Camrál jeden druhému a snaží se ho prohodit jednou z obručí, aby dali gól. Pokaždé když Camrál proletí některou z obručí, znamená to deset bodů. Budeš si to pamatovat?"
"Střelci házejí Camrál, a když ho prohodí obručemi, je to gól," odříkával Harry. "Takže - vlastně je to jako košíková na košťatech a s šesti koši, jo?"
"Co je to košíková?" zeptal se Wood zvědavě. "To nic," řekl Harry spěšně.
"Na každé straně je ještě další hráč, kterému se říká brankář - já jsem brankář Nebelvíru. Musím létat kolem našich obručí a bránit soupeřům, aby dali gól."
"Tři střelci, jeden brankář," řekl Harry, který si umínil, že si to všecko musí zapamatovat. "A ti všichni hrají s Camrálem. Takže tomu rozumím. A k čemu jsou tyhle?" ukázal na zbývající tři míče v bedně.
"To ti chci ukázat," řekl Wood. "Vezmi si tohle." Podal Harrymu malou hůl podobnou pálce, s jakou se hraje pasák.
"Ted' ti ukážu, co dělají Potlouky," řekl Wood. "Potlouky jsou tyhle dva."
Předvedl Harrymu dva zcela stejné míče, černé jako uhel a o trochu menší než červený Camrál. Harrymu neušlo, že se jako by snažily vyprostit z řemínků, které je přidržovaly v bedně.
"Uhni trochu," varoval ho Wood. Potom se sehnul a jeden z Potlouků uvolnil.
Černý míč okamžitě vyletěl vysoko do vzduchu a pak už se řítil Harrymu do obličeje. Harry se po něm ohnal pálkou, aby mu nepřerazil nos, a míč cikcak odletěl pryč, za okamžik mu však znovu prosvištěl kolem hlavy a zaútočil na Wooda, který se po něm vrhl a podařilo se mu přitisknout Potlouk k zemi.
"Viděls?" zasupěl Wood, nacpal vzdorující míč zpátky do bedny a důkladně ho zajistil řemínky. "Potlouky tryskem létají po hřišti a snaží se srazit hráče z košťat. Proto má každé mužstvo dva odrážeče - u nás jsou to Weasleyova dvojčata - a jejich úkolem je chránit svoje mužstvo proti Potloukům a pokud možno je nahnat proti soupeřům. Tak co - myslíš, že jsi to všecko pochopil?"
"Tři střelci se snaží dát gól Camrálem; brankář chrání vlastní branky a odrážeči odhánějí Potlouky od svého mužstva," odříkával Harry, jako když bičem mrská.
"Výborně," pochválil ho Wood.
"Poslechni - už Potlouky někdy někoho zabily?" zeptal se Harry a doufal, že to znělo lhostejně.
"V Bradavicích nikdy. Měli jsme tu pár přeražených čelistí, ale nic horšího. Abych to dokončil, poslední hráč v mužstvu je chytač. To budeš ty. A nemusíš se starat ani o Camrál, ani o Potlouky -`
"- pokud mi ovšem nerozrazí hlavu."
"S tím si nedělej starosti, Weasleyovi si s nimi bohatě poradí - sami jsou takové dva Potlouky v lidské podobě."
Wood sáhl do bedny a vytáhl čtvrtý a poslední míč. V porovnání s Camrálem a s Potlouky byl mrňavý, asi jako pořádný vlašský ořech. Byl zářivě zlatý a měl malá stříbrná křidélka, která se lehce třepetala.
"Tohle," řekl Wood, "je Zlatonka, a je to ten nejdůležitější míč ze všech. Je velice těžké ho chytit, tak je rychlý, a není snadné ho vůbec objevit. Najít ho je právě úkolem chytače; musíš kličkovat mezi střelci, odrážeči, Potlouky a Camrálem a zmocnit se ho dřív než chytač soupeře, poněvadž chytač, který chytí Zlatonku, získá svému mužstvu sto padesát bodů navíc, takže to skoro vždycky vyhraje. Proto ostatní hrají proti chytačům tak nečistě. Zápas ve famfrpálu končí teprve tehdy, když některé mužstvo chytí Zlatonku, takže může trvat úplnou věčnost - myslím, že rekord jsou tři měsíce a že museli stavět náhradníky, aby si hráči mohli chvíli zdřímnout.
Tak to je všecko - chceš se na něco zeptat?" Harry zavrtěl hlavou. Dokonale chápal, co má dělat, problém ovšem byl v tom, jak to udělat.
"Se Zlatonkou ještě trénovat nebudeme," prohlásil Wood a pečlivě ji uložil zpátky do bedny, "už je příliš tma a mohli bychom ji ztratit. Nejdřív si tě vyzkouším s těmihle."
Vytáhl z kapsy sáček s obyčejnými golfovými míčky a za několik minut se už oba vznášeli ve vzduchu; Wood vší silou házel golfové míčky všemi směry, aby je Harry pochytal.
Harrymu neunikl ani jeden, a Wood se tvářil spokojeně. Za půl hodiny už opravdu začala noc a nemohli pokračovat.
"Na famfrpálovém poháru bude letos naše jméno," prohlásil Wood nadšeně, když se trmáceli zpátky k hradu. "Vůbec bych se nedivil, kdybys byl ještě lepší než Charlie Weasley, a ten mohl hrát za Anglii, kdyby se nevypravil bůhvíkam honit draky."
Možná to bylo proto, že ted' byl tak zaneprázdněný, když navíc ke všem domácím úkolům ještě tři večery v týdnu chodil na famfrpál, nechtěl však tomu ani věřit, když si uvědomil, že je v Bradavicích už dva měsíce. Cítil se na hradě daleko víc doma než kdy předtím v Zobí ulici. Dokonce i vyučování bylo ted' čím dál zajímavější, poněvadž úplné základy už měli za sebou.
Ráno přede dnem Všech svatých je probudila lahodná vůně dýňového koláče, která se linula po chodbách. Ještě víc je potěšilo, když jim profesor Kratiknot na hodině kouzelnických formulí oznámil, že podle jeho názoru jsou už připraveni na to, aby přiměli věci létat; od chvíle, kdy viděli, jak Nevillův žabák díky jeho čárům krouží po třídě sem tam, se nemohli dočkat, až to zkusí sami. Profesor Kratiknot rozdělil třídu do dvojic, aby začali s praktickým výcvikem. Harry měl pracovat spolu se Seamusem Finneganem; při tom zjištění se mu ulevilo, poněvadž Neville dělal, co mohl, aby upoutal jeho pozornost. Ron však byl ve dvojici s Hermionou Grangerovou; bylo těžké říci, jestli to rozčílilo víc jeho nebo ji. Ode dne, kdy Harrymu přišlo koště, nepromluvila s žádným z nich ani slovo.
"Hlavně nesmíte zapomenout na ten pěkný pohyb zápěstím, který jsme nacvičovali!" zakvákal profesor Kratiknot, který jako obvykle trůnil na hromadě knih. "Švihnout a přiklepnout, pamatujte si, švihnout a přiklepnout. A velice důležité také je správně pronést čarovná slova - vždycky si vzpomeňte na kouzelníka Baruffia, který vyslovil s místo f a v příští chvíli ležel na podlaze a na prsou mu stál buvol."
Bylo to velice těžké. Harry a Seamus švihali a přiklepávali, ale peříčko, které se jejich přičiněním mělo vznést k obloze, pořád jen leželo na stole. Seamus už byl tak netrpělivý, že do něj šťouchl hůlkou a podpálil ho, a Harry musel uhasit oheň svou čapkou.
Ron u sousedního stolu na tom nebyl o nic líp. "Wingardium Leviosa!" vykřikoval a mával dlouhými pažemi jako větrný mlýn.
"Říkáš to špatně," slyšel Harry, jak se na něj utrhla Hermiona. "Správně je Wing-gar-dium Levi-o-sa, a to gar musí být pěkné a dlouhé."
"Tak to zkus ty, když jsi tak chytrá," zavrčel Ron. Hermiona si ohrnula rukávy hábitu, švihla hůlkou a pronesla Wingardium Leviosa!
Nato se jejich peříčko zvedlo ze stolu a vznášelo se jim možná čtyři stopy nad hlavou.
"Výborně!" vykřikl profesor Kratiknot a zatleskal. "Podívejte se všichni, slečna Grangerová to dokázala!"
Ron byl na konci hodiny jaksepatří rozladěný. "Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát," řekl Harrymu, když se snažili dostat do přeplněné chodby. "Ta holka je namouduši děsná!"
Vtom do Harryho někdo vrazil, jak se všichni cpali dopředu. Byla to Hermiona. Harry na okamžik zahlédl její tvář - a ke svému úžasu zjistil, že je plná slz. "Myslím, že tě slyšela."
"Opravdu?" řekl Ron, tvářil se však poněkud nejistě. "Přece si musela všimnout, že se s ní nikdo nebaví."
Na příští vyučovací hodinu Hermiona nepřišla a za celé odpoledne ji nezahlédli. Když pak scházeli dolů do velké síně na slavnost v předvečer Všech svatých, Harry a Ron zaslechli, jak Parvati Patilová říká své kamarádce Lavenderové, že Hermiona brečí na dívčích záchodech a přeje si, aby ji nechali na pokoji. Při těch slovech se Ron zatvářil ještě rozpačitěji, okamžik nato však vešli do velké síně a při pohledu na sváteční výzdobu na Hermionu zapomněli.
Na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a tisíc dalších kroužilo nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích, stejně jako při hostině na zahájení školního roku.
Harry si právě nakládal na talíř bramboru vařenou ve slupce, když se do síně vřítil profesor Quirrell, s turbanem nakřivo a s hrůzou ve tváři. Všichni na něj upřeně zírali, jak dorazil k židli, na které seděl profesor Brumbál, zhroutil se na stůl a ztěžka ze sebe dostal: "Je tam troll - dole ve sklepení - myslím, že byste to měl vědět."
Pak se v bezvědomí zhroutil na podlahu.
V síni propukla vřava. Profesor Brumbál musel z hrotu své hůlky odpálit několik nachových žabek, aby zjednal klid.
"Prefektově!" zahřměl. "Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!"
Percy byl ve svém živlu.
"Všichni za mnou! První ročníky, držte se pohromadě! Když se budete řídit mými rozkazy, nemusíte se trolla vůbec bát! Držte se těsně za mnou. Uhněte z cesty, tady jdou první ročníky! Omlouvám se, ale já jsem prefekt!"
"Jak se nějaký troll mohl dostat dovnitř?" zeptal se Harry, když stoupali po schodech.
"Tak to ti nepovím; přitom se tvrdí, jak jsou tupohlaví," odpověděl mu Ron. "Možná ho pustil dovnitř Protiva - jako takový žertík v předvečer Všech svatých."
Míjeli skupinky studentů, které spěchaly nejrůznějšími směry. Jak si razili cestu zástupem zmatených žáků z Mrzimoru, Harry najednou chytil Rona za ruku.
"Ted' mě napadlo - Hermiona!" "Co je s ní?"
"Ona o tom trollovi neví." Ron se kousl do rtu.
"No dobrá," připustil. "Ale Percy ať nás radši nevidí." Přikrčili se a vmísili se mezi žáky z Mrzimoru, kteří mířili opačným směrem, vklouzli do opuštěné postranní chodby a pospíchali k dívčím záchodům. Právě zahnuli za roh, když za sebou zaslechli spěšné kroky.
"Percy!" sykl Ron a zatáhl Harryho za velikého kamenného okřídleného lva.
Když se ohlédli, zjistili však, že to není Percy, nýbrž Snape. Prošel chodbou a zmizel jim z očí.
"Co tady dělá?" zašeptal Harry. ,Jak to, že není dole ve sklepení s ostatními učiteli?"
"To se mě neptej."
Co možná nejtišeji se plížili další chodbou a ještě slyšeli Snapeovy kroky, jak se ztrácejí někde vepředu. "Jde do třetího poschodí," mínil Harry ale Ron najednou zdvihl ruku.
"Necítíš něco?"
Harry zavětřil a okamžitě ucítil odporný puch - něco mezi starými ponožkami a veřejným záchodkem, který nejspíš nikdy nikdo neuklízel.
Pak už to i slyšeli: tlumené vrčení a šouravé kroky obrovských nohou. Ron ukázal prstem - na konci chodby po levé straně se směrem k nim pohybovalo něco mohutného. Schovali se ve stínu a dívali se na trolla, jak se vynořil v záblesku měsíčního svitu.
Byl to strašlivý pohled! Troll - tak se totiž říká zlým obrům - byl dvanáct stop vysoký, kůži měl matně, žulově šedou, jeho veliké neohrabané tělo vypadalo skoro jako bludný balvan a nahoře na něm seděla malá lysá hlava, připomínající kokosový ořech. Měl krátké nohy, silné jako tři stromy dohromady, a ploská, rohovitá chodidla. Pach, který vydával, byl neuvěřitelný. V rukou držel veliký dřevěný kyj a vláčel ho po podlaze, tak dlouhé měl paže.
Právě se zastavil u nějakých dveří a nahlédl dovnitř. Zastříhal dlouhýma ušima, jak se ve svém maličkém mozku rozhodoval, pak se ale pomalu nahrbila vešel do místnosti.
"Klíč je v zámku," zamumlal Harry. "Mohli bychom ho tam zamknout."
"To je dobrý nápad," souhlasil Ron nervózně. Opatrně se blížili k otevřeným dveřím a modlili se, aby troll v tu chvíli nevyšel zase ven; oba dva měli sucho v krku. Pak už Harry jediným skokem vyrazil vpřed, uchopil klič, přibouchl dveře a zamkl.
"A je to!"
Naplněni pýchou nad svým vítězstvím se rozběhli zpátky, ale když dorazili na roh, zaslechli něco, při čem jim stydla krev v žilách - zděšený, ječivý výkřik - a vycházel z místnosti, kterou právě zamkli.
"To snad ne," hlesl Ron, bledý jako Krvavý baron. "Vždyť to jsou dívčí záchody!" zalapal po dechu Harry. "
"Hermiona!" vyjekli svorně.
Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřela vpadli dovnitř.
Hermiona Grangerová se krčila u protější stěny a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Troll se k ní valil a cestou srážel umyvadla.
"Musíme ho nějak zmást!" zazoufal si Harry; zvedl z podlahy kohoutek a vší silou jím mrštil proti zdi. Troll zůstal stát jen několik stop od Hermiony. Nemotorně se otočil a přihlouple mrkal, aby zjistil, co ten hluk způsobilo, a pak už jeho malá zlá očka objevila Harryho. Ještě chvilku váhal, vzápětí se však místo na Hermionu vrhl na něj a přitom zdvihl svůj kyj.
"Nech toho, ty hlavo skopová!" zařval Ron z opačného rohu místnosti a hodil po něm kovovou trubkou. Trop jako by ani nepostřehl, že ho uhodila do ramene, výkřik však přece zaslechl a znovu zaváhal; nato obrátil svůj ošklivý rypák k Ronovi, takže Harry měl čas ho oběhnout.
"Pojď, poběž, utíkej!" křičel Harry na Hermionu a snažil se ji táhnout ke dveřím, ta však nebyla s to se pohnout; ještě pořád se tiskla ke stěně, ústa hrůzou dokořán.
Ze všeho toho křiku znásobeného ozvěnou jako by se trolla zmocnila vražedná zběsilost. Znovu zařval a vyrazil k Ronovi, který byl nejblíž a neměl kam uprchnout.
Vtom Harry udělal něco, co bylo velice statečné, ale také velice pošetilé: rozběhl se, skočil - a podařilo se mu oběma rukama zezadu chytit trolla kolem krku. Ten vůbec necítil, že na něm Harry visí, ovšem i troll si všimne, když mu někdo vrazí dlouhý kus dřeva do nosu; ve chvíli, kdy Harry skočil, měl ještě pořád v ruce hůlku, a ta ted' trollovi zajela rovnou do nosní dírky.
Troll zaskučel bolestí, obrátil se a rozháněl se kyjem, Harry se ho však úporně držel; každou vteřinu ho troll už už musel shodit nebo mu zasadit strašlivou ránu.
Na smrt zděšená Hermiona se zhroutila na podlahu; Ron vytáhl svou vlastní hůlku, i když netušil, co si s ní počne, a potom slyšel sám sebe, jak křičí první zaklínadlo, na které si vzpomněl: "Wingardium Leviosa!"
Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.
Harry vstal. Chvěl se po celém těle a nemohl popadnout dech. Ron tam stál, hůlku ještě pořád nad hlavou, a zíral, co to udělal.
První se zmohla na slovo Hermiona. "Je - je mrtvý?"
"Myslím, že ne," mínil Harry. "Řekl bych, že ho to jen omráčilo."
Sehnul se a vytáhl trollovi z nosu svou hůlku. Pokrývalo ji cosi jako šedé žmolkovité lepidlo.
"No fuj - trollí holuby z nosu!" A otřel hůlku obrovi o kalhoty.
Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni tři vzhlédli. Do té chvíle si nestačili uvědomit, jaký ztropili rámus, dole však samozřejmě ten rachot a trollův řev musel někdo zaslechnout. Okamžik na to se už vřítila do místnosti profesorka McGonagallová a v patách za ní Snape; jako poslední se objevil Quirrell. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil na nejbližší záchodovou mísu a držel se za srdce.
Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.
"Co vás to pro všecko na světě napadlo?" zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlasu. Harry se podíval na Rona, který tam ještě pořád stál s napřaženou hůlkou. "Máte štěstí, že vás nezabil. Jak to, že nejste ve své ložnici?"
Snape se na Harryho podíval rychlým, pronikavým pohledem. Harry upřel oči na podlahu a přál si, aby Ron konečně sklonil svou hůlku.
Potom se odněkud ze tmy ozval tichý hlásek. "Prosím, paní profesorko - oni mě totiž hledali." "Slečno Grangerová!"
Hermioně se konečně podařilo vstát.
"Šla jsem po tom trollovi pátrat, poněvadž - totiž, myslela jsem si, že bych ho mohla zvládnout sama poněvadž jsem o trollech přečetla úplně všecko, víte."
Ronovi vypadla hůlka z ruky. Že by Hermiona Grangerová dokázala někomu z učitelů takhle zalhat? "Kdyby mě nenašli, byla bych ted' už po smrti. Harry mu vrazil do nosu svou hůlku a Ron ho omráčil jeho vlastním kyjem. Vůbec neměli čas, aby někoho volali na pomoc. Zrovna se mě chystal zabít, když se tu objevili."
Harry a Ron se snažili tvářit, jako že to pro ně není žádná novinka.
"Budiž - v tom případě..." řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na všecky tři. "Slečno Grangerová, jak jste mohla být tak pošetilá a myslet si, že sama zmůžete horského trolla?"
Hermiona svěsila hlavu. Harry úplně ztratil řeč: Hermiona byla poslední, od koho by čekal sebemenší překročení školního řádu, a ted' tu stála a tvrdila, že ho porušila, jen aby jeho a Rona dostala z maléru; asi jako kdyby jim Snape zničehonic začal rozdávat cukroví.
"Slečno Grangerová, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů," řekla profesorka McGonagallová. "Velice jste mě zklamala. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když půjdete do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích."
Hermiona okamžitě odešla a profesorka McGonagallová se obrátila k Harrymu a k Ronovi.
"Pořád si ještě myslím, že jste měli štěstí; ale jen málo žáků prvního ročníku by se dokázalo vypořádat s dospělým horským trollem. Každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů, a dozví se o tom i profesor Brumbál. Můžete jít."
Oba vyběhli z místnosti a nepromluvili ani slovo, dokud nebyli o dvě poschodí výš. Ulevilo se jim teprve, až když necítili trollův puch, o všem ostatním nemluvě.
"Měli jsme dostat víc než deset bodů," zabručel Ron.
"Chceš říct pět, s těmi, co odečetla Hermioně." "Od ní to bylo slušné, že nás z toho vysekala," připustil Ron. "Ale koneckonců, my jsme ji opravdu zachránili."
"Možná by žádné zachránce nepotřebovala, kdybychom ji tam s ním nezamkli," připomněl mu Harry. To už dorazili k podobizně Buclaté dámy.
"Prasečí rypák!" řekli a prošli dovnitř. Společenská místnost byla přeplněná a hlučná. Všichni seděli u večeře, kterou jim poslali nahoru; Hermiona však stála sama u dveří a čekala na ně. Malou chvíli všichni tři rozpačitě mlčeli; potom, aniž by pohlédli jeden na druhého, vyhrkli "Díky!" a honem si šli pro jídlo.
Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.

9.kapitola - Půlnoční souboj

25. července 2010 v 13:59 HP1 kniha
9. Kapitola
Půlnoční souboj

 Harry nikdy nevěřil, že by se mohl setkat s chlapcem, kterého by nenáviděl ještě víc než Dudleyho - to však bylo předtím, než se seznámil s Draco Malfoyem. Žáci prvního ročníku nebelvírské koleje měli ovšem se Zmijozelem společné jen hodiny lektvarů, takže nemuseli Malfoyovu společnost snášet příliš často; nebo to aspoň platilo až do chvíle, kdy v nebelvírské společenské místnosti objevili připíchnutý lístek, po jehož přečtení všichni zasténali. Ve čtvrtek měly začít hodiny létání - a Nebelvír a Zmijozel je budou mít dohromady.
"To je typické," pronesl Harry ponuře. "Právě na tohle jsem se vždycky tak těšil, a ted' abych ze sebe na koštěti dělal hlupáka Malfoyovi před očima."
Na hodiny létání se opravdu těšil víc než na cokoliv jiného.
"Ještě nemůžeš vědět, jestli ze sebe uděláš hlupáka nebo ne, " řekl Ron rozvážně. "Já vím, že Malfoy se věčně vychloubá, jak je ve famfrpálu dobrý, ale vsadím se, že jsou to jen řeči."
Malfoy toho o létání opravdu namluvil hodně. Trpce si stěžoval, že žáky prvního ročníku nikdy neberou do kolejních mužstev, a vyprávěl ostatním dlouhé chlubné příběhy, které obvykle končily tím, jak jen o vlásek unikl mudlům ve vrtulnících. Nebyl ovšem sám: podle toho, co tvrdil Seamus Finnigan, i on strávil valnou většinu svého dětství tím, že létal na koštěti sem tam po celém kraji. Dokonce i Ron líčil každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, jak se jednou na Charlieho starém koštěti málem srazil s větroněm. Všichni z kouzelnických rodin se věčně bavili jen o famfrpálu. Ron se už také dostal do velké hádky o fotbalu s Deanem Thomasem, který s nimi bydlel v ložnici: Ron nedokázal pochopit, co může být vzrušujícího na hře s jediným míčem, při které nikdo nesmí létat, a Harry ho přistihl, jak píchá do Deanova plakátu s fotbalovým mužstvem West Hamu, aby přiměl jeho hráče k pohybu.
Neville ještě v životě na koštěti neseděl, poněvadž babička ho nikdy k žádnému nepustila. Harry si v duchu říkal, že k tomu měla pádný důvod, poněvadž Neville se stačil dostat do úctyhodného počtu malérů, i když stál oběma nohama na zemi.
Hermiona Grangerová byla z létání málem stejně nervózní jako Neville. Bylo to něco, čemu jste se nemohli naučit nazpaměť z knížek - ale ne že by se o to snad nepokusila. Ve čtvrtek při snídani je do omrzení nudila dobrými radami, jak si při létání počínat; našla si je v knihovně, v knize, která se jmenovala Famfrpál v průběhu věků. Neville visel na každém jejím slově, jak se zoufale snažil objevit něco, co by mu pak pomohlo aspoň viset i na koštěti, všechny ostatní však velice potěšilo, když Hermioninu přednášku přerušily poštovní sovy.
Od Hagridova vzkazu nedostal Harry ani jediný dopis a Malfoy si toho samozřejmě stačil všimnout. Jeho vlastní výr mu každou chvíli nosil z domova balíčky s cukrovím a Malfoy je u zmijozelského stolu se škodolibou radostí rozbaloval.
Velká sova pálená přinesla Nevillovi malý balíček od babičky. Rozrušeně ho otevřel a ukázal všem skleněnou kouli velikou jako kulička na hraní, která se zdála být plná bílého kouře.
"To je Pamatováček!" vysvětlil jim. ,.Babička ví, že jsem zapomnětlivý - tahle koule vám řekne, když jste něco zapomněli udělat. Prostě ji takhle stisknete a když zčervená - hm..." Protáhl obličej, poněvadž Pamatováček se v tu chvíli rozzářil až do ruda, "...tak jste na něco zapomněli..."
Neville se ještě snažil upamatovat, nač zapomněl, když mu Draco Malfoy, který procházel kolem nebelvírského stolu, vytrhl Pamatováčka z ruky.
Harry a Ron byli vmžiku na nohou. Napůl doufali, že budou mít důvod se s Malfoyem poprat, ale profesorka McGonagallová, která dokázala odhadnout každý malér rychleji než kterýkoliv jiný učitel, byla u nich jako blesk.
"Copak tady vyvádíte?"
"Malfoy mi sebral mého Pamatováčka, paní profesorko."
Malfoy, celý zamračený, spěšně upustil Pamatováčka zpátky na stůl.
"Jen jsem si ho prohlížel," řekla vytratil se jako dým, s Crabbem a Goylem v patách.
Toho odpoledne o půl čtvrté seběhli Harry, Ron a ostatní žáci z Nebelvíru po hlavním schodišti na školní pozemky na svou první hodinu létání. Byl jasný, větrný den a tráva jim šustila pod nohama, jak scházeli po svažitých lukách k rovnému palouku na opačné straně od zapovězeného lesa, jehož temné stromy se v dáli zmítaly ve větru.
Žáci ze Zmijozelu už byli na místě, stejně jako dvacet košťat, vyrovnaných v úhledných řadách na zemi. Harry už stačil vyslechnout Freda a George Weasleyovy, jak si na školní košťata stěžují; podle nich se některá začala chvět, jestliže jste vyletěli příliš vysoko, nebo zas vždycky táhla mírně doleva.
Mezitím dorazila i jejich učitelka, madame Hoochová. Měla krátké šedé vlasy a žluté oči jako jestřáb. "Nač ještě všichni čekáte?" utrhla se na ně. "Každý se postavte k jednomu koštěti. A švihem, hoďte sebou!" Harry se podíval na své koště. Bylo staré a některé pruty- trčely roztodivnými směry.
"Natáhněte pravou ruku a položte ji na koště," vysvětlovala madame Hoochová vepředu, "a křikněte Vzhůru!"
"Vzhůru!" vykřikli všichni.
Harrymu koště okamžitě vklouzlo do ruky, bylo však jedno z mála, které to udělaly. Koště Hermiony Grangerové se prostě jen válelo po zemi, a to Nevillovo se vůbec nepohnulo. Možná že košťata, stejně jako koně, dokážou poznat, když někdo má strach, pomyslel si Harry; z toho, jak se Nevillovi třásl hlas, bylo až příliš jasné, že by rád zůstal stát nohama na zemi.
Pak jim madame Hoochová ukázala, jak mají na košťatech sedět, aby z nich nesklouzli, chodila podle řad sem tam a ukazovala jim, jak je mají držet. Harryho i Rona potěšilo, když řekla Malfoyovi, že to celá léta dělal špatně.
"Až ted' zapískám, pořádně se odrazíte nohama od země," řekla madame Hoochová. "Držte svá košťata rovně, vyleťte několik stop vzhůru a pak se mírně nakloňte dopředu a sneste se zas dolů. Takže až zapískám - tři - dva -`
To však už Neville, celý nesvůj, nervózní a vystrašený, že zůstane na zemi, se vší silou odrazil ještě dřív, než madame Hoochová přiložila píšťalku ke rtům.
"Zpátky, chlapče!" křikla na něj, Neville však letěl vzhůru jako zátka vystřelená z lahve - dvanáct stop - dvacet stop - Harry viděl jeho vystrašený sinalý obličej, jak se dívá na palouk, který se od něj rychle vzdaloval, viděl, jak Neville vyjekl, sklouzl z koštěte a ŽUCH! zazněl temný zvuk pádu, něco ošklivě prasklo a Neville ležel v trávě, tváří dolů, jako hromádka neštěstí. Jeho koště ještě pořád stoupalo výš a výš, a pak se začalo lenivě snášet směrem k zapovězenému lesu, až ho ztratili z dohledu.
Madame Hoochová se skláněla k Nevillovi, v obličeji stejně bledá jako on.
"Zlomené zápěstí," zaslechl ji Harry zamumlat. "No tak, chlapče, to bude dobré, vstávej."
Pak se obrátila k ostatním žákům.
"Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku."
Neville odkulhal pryč s madame Hoochovou, která ho podpírala; tvář měl plnou slz a držel si zápěstí. Jakmile byli z doslechu, Malfoy se nahlas rozchechtal.
"Viděli jste, jak se ten nekňuba tvářil?" Ostatní ze Zmijozelu se připojili.
"Zavři zobák, Malfoyi," vyjela na něj Parvati Patilová.
"Ale, tak ty se budeš Longbottoma zastávat?" řekla Pansy Parkinsonová, tvrdolící děvče ze Zmijozelu. "V životě bych si nemyslela, že zrovna tobě se zamlouvají malí tlustí ufňukánkové, Parvati."
"Podívejte se!" vykřikl náhle Malfoy, vyrazil vpřed a chňapl po něčem v trávě. "To je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina."
Pamatováček se zatřpytil v paprscích slunce, jak ho zdvihl.
"Dej to sem, Malfoyi," vyzval ho Harry klidně. Naráz všichni zmlkli a dívali se na ně.
Malfoy se nepěkně ušklíbl.
"Myslím, že ho nechám někde, kde by si ho Longbottom mohl vyzvednout - co takhle někde na stromě?"
"Dej to sem!" vřískl Harry, to však už Malfoy naskočil na své koště a vznesl se vzhůru. Opravdu nelhal, uměl létat dobře - a když už se vznášel u nejvyšších větví velkého dubu, křikl dolů: "Tak si pro něj pojď, Pottere!"
Harry uchopil své koště.
"Ne!" zaječela Hermiona Grangerová. "Madame Hoochová říkala, že se nesmíme ani hnout - dostaneš nás všecky do maléru."
Harry si jí nevšímal. Krev mu bušila ve spáncích. Nasedl na koště, odrazil se, jak mohl nejvíc, a pak už se řítil vzhůru, vítr mu svištěl ve vlasech a jeho hábit vlál za ním - potom si v návalu divoké radosti uvědomil, že objevil něco, co umí, aniž by ho to někdo musel učit - bylo to snadné, bylo to úžasné! Trochu koště nadzdvihl, aby se dostal ještě výš, a zdola slyšel vřeštění a jíkání děvčat a Ronovo obdivné zavýsknutí.
Prudce své koště otočil a octl se ve vzduchu Malfoyovi tváří v tvář. Malfoy se tvářil ohromeně.
"Dej to sem," křikl Harry, "nebo tě z toho koštěte shodím!"
"Nepovídej," řekl Malfoy a chtěl se posměšně ušklíbnout, tvářil se však nejistě.
Harry kupodivu věděl, co má dělat. Naklonil se dopředu a uchopil koště pevně oběma rukama, takže vystřelilo směrem k Malfoyovi jako kopí. Malfoy mu na poslední chvíli stačil uhnout; Harry se prudce otočil a přidržel koště rovně. Několik studentů dole začalo tleskat.
"Tady není žádný Crabbe ani Goyle, aby tě tahali z bryndy, Malfoyi," řekl Harry.
Zdálo se, že Malfoy si to uvědomil také.
"Tak si ji chyt, jestli to dokážeš!" křikl, vyhodll skleněnou kouli vysoko do vzduchu a vyrazil zpátky dolů.
Harry jako ve zpomaleném záběru viděl, jak koule letí vzhůru a pak začíná padat. Nahnul se dopředu, namířil své koště násadou dolů a v příští vteřině se už stále rychleji střemhlav řítil za koulí - vítr mu fičel v uších a mísil se s výkřiky diváků - natáhl ruku a pouhou stopu nad zemí kouli zachytil, právě včas, aby ještě vyrovnal své koště, a pak už měkce přistál na trávníku; Pamatováčka tiskl pevně v dlani.
"HARRY POTTERE!"
Srdce mu spadlo do kalhot ještě rychleji, než předtím letěl dolů. Přes palouk k nim běžela profesorka McGonagallová. Harry vstal a třásl se po celém těle.
"Nikdy - za celou tu dobu, co jsem v Bradavicích -" Profesorkou McGonagallovou to tak otřáslo, že se málem nezmohla na slovo, a brýle se jí rozlíceně blýskaly, "- jak jste se opovážil - vždyť jste si mohl srazit vaz -"
"On za to nemůže, paní profesorko -" "Vy mlčte, slečno Patilová -`
"Ale když Malfoy -"
"To stačí, pane Weasleyi. Pottere, pojďte se mnou." Harry ještě zahlédl, jak vítězoslavně se tváří Malfoy, Crabbe i Goyle, když on sám strnule vykročil za profesorkou MeGonagallovou, která dlouhými kroky zamířila k hradu. Bylo mu jasné, že ho vyloučí. Chtěl něco říci na svou obhajobu, naráz však jako by ztratil hlas. Profesorka McGonagallová pochodovala vpřed a na Harryho se ani neohlédla; musel klusat, aby jí stačil. Takže všecko zkazil; neobstál v Bradavicích ani dva týdny, a za deset minut už se bude balit. Co řeknou Dursleyovi, až se objeví ve dveřích?
Nahoru po hlavních schodech, potom po mramorovém schodišti uvnitř, a profesorka MeGonagallová ještě pořád neřekla ani slovo. Otvírala dokořán jedny dveře po druhých, rázně pochodovala po chodbách a Harry nešťastně klusal za ní. Možná ho vede k Brumbálovi. Vzpomněl si na Hagrida, kterého sice vyloučili, ale směl v Bradavicích zůstat jako hajný. Možná by se mohl stát jeho pomocníkem. Sevřel se mu žaludek, když si to představil - že by se jen díval, jak se z Rona a z ostatních stanou kouzelníci a čarodějky, zatímco on se bude ploužit po školních pozemcích a nosit Hagridovi brašnu.
Profesorka McGonagallová zůstala stát před jednou z učeben. Otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. "Promiňte, profesore Kratiknote, mohl byste mi na chvilku půjčit Wooda?"
Wooda? pomyslel si Harry zmateně. Že by se tak jmenovala rákoska, kterou ho hodlá potrestat? Ukázalo se však, že Wood je osoba z masa a kostí, ramenatý student pátého ročníku, který ted' rozpačitě vyšel z Kratiknotovy třídy.
"Pojďte se mnou, oba dva," vybídla je profesorka McGonagallová a šli chodbou dál; Wood si Harryho jen zvědavě prohlížel.
"Pojďte sem."
Profesorka McGonagallová je zavedla do třídy, která byla prázdná až na Protivu, který v tu chvíli horlivě psal na tabuli sprostá slova.
"Vypadni, Protivo!" vyjela na něj. Protiva hodil křídu do nádoby na odpadky, až to řinklo, a s hlasitým klením vyběhl ven. Profesorka McGonagallová za ním zabouchla dveře a otočila se k oběma chlapcům.
"Pottere, tohle je Oliver Wood. Woode, našla jsem vám chytače."
Wood se už netvářil zmateně, ale radostně. "To myslíte vážně, paní profesorko?"
"Naprosto vážně," řekla profesorka MeGonagallová břitce. "Ten chlapec to má v sobě. V životě jsem nic takového neviděla. Opravdu jste seděl na koštěti poprvé, Pottere?"
Harry mlčky přikývl. Neměl zdání, oč jde, ale nevypadalo to, že by ho chtěli vyloučit, a do nohou jako by se mu začal vracet cit.
"Letěl střemhlav padesát stop a pak tu věc chytil do ruky," vysvětlovala Woodovi profesorka MeGonagallová. "A vyvázl bez jediného škrábnutí. To by nedokázal ani Charlie Weasley."
Wood se ted' tvářil, jako by se mu naráz splnily všecky jeho sny.
"Už jsi někdy viděl hrát famfrpál, Pottere?" zeptal se vzrušeně.
"Wood je kapitán nebelvírského mužstva," vysvětlila profesorka McGonagallová.
"A na chytače má i správnou postavu," mínil Wood; obcházel ted' kolem Harryho a bedlivě si ho prohlížel. "Lehký - rychlý - musíme mu sehnat pořádné koště, paní profesorko - řekl bych Nimbus Dva tisíce nebo Zameták Sedm."
"Promluvím s profesorem Brumbálem, jestli by chom mohli porušit to pravidlo o prvním ročníku. Pánbůh ví, že potřebujeme lepší mužstvo než loni. V tom posledním zápasu nás Zmijozel vysloveně převálcoval, trvalo kolik týdnů, než jsem se Severovi Snapeovi zas mohla podívat do tváře."
Profesorka McGonagallová přes brýle na Harryho přísně pohlédla.
"Doufám, že uslyším, jak usilovně trénujete, Pottere; nebo si to ještě rozmyslím a potrestám vás." Potom se náhle usmála.
"Váš otec by na vás byl určitě hrdý," řekla. "On sám hrál famfrpál výborně."


"Ty si děláš legraci."
Seděli u večeře a Harry právě Ronovi dopověděl, co se stalo poté, co odešel pryč s profesorkou McGonagallovou. Ron držel na půl cestě k ústům kousek masového a ledvinkového pudinku, ale úplně na něj zapomněl.
"Chytače?" řekl. "Ale prváci přece nikdy - budeš ten nejmladší hráč naší koleje možná za kolik -"
"Za celé století," řekl Harry a strčil si do úst pořádné sousto. Po odpoledním vzrušení měl mimořádný hlad. "Wood mi to řekl."
Jeho vyprávění na Rona natolik zapůsobilo a ohromilo ho, že ted' jen seděl a zíral na Harryho.
"Příští týden začnu trénovat," sdělil mu Harry. "Ale nikomu ani slovo! Wood chce, aby to zůstalo v tajnosti."
V tu chvíli vešli do jídelny Fred a George Weasleyovi, všimli si Harryho a spěšně zamířili k němu. "Výborně, Pottere," zajásal George polohlasem.
"Wood nám to všecko řekl. My za kolejní družstvo hrajeme také - jsme odrážeči."
"Řeknu ti, že letos ten pohár ve famfrpálu určitě vyhrajeme," prohlásil Fred. "Nevyhráli jsme od té doby, co Charlie skončil školu, ale tenhle rok budeme mít vnikající mužstvo. Musíš být opravdu dobrý, Harry; Wood málem nadskakoval, když nám o tobě vykládal."
"Ale ted' už musíme jít. Lee Jordan si myslí, že objevil nový tajný východ ze školy."
"Vsadím se, že je to ten za sochou Gregory Smarmyho, který jsme našli hned první týden. Tak nashle!" Sotva že Fred s Georgem odešli, objevil se někdo mnohem méně vítaný: Malfoy, a po jeho boku Crabbe a Goyle.
"Ještě jsi naposled přišel na večeři, Pottere? A v kolik hodin nasedáš do vlaku zpátky k mudlům?"
"Ted' když jsi zpátky na zemi a jsou s tebou tvoji malí kamarádíčkové, nějak si troufáš víc než předtím," řekl Harry chladně. Crabbe ani Goyle samozřejmě vůbec nebyli malí, jelikož však u čestného stolu seděla spousta učitelů, jeden jak druhý mohli jen svírat pěsti, až jim praštěly klouby, a mračit se.
"S tebou si to vyřídím sám, a kdy budeš chtít," prohlásil Malfoy. "Třeba hned dnes večer. Dáme si kouzelnický souboj - jenom hůlky, jeden druhého se ani nedotkne. Co říkáš? Ty jsi o kouzelnickém souboji nejspíš ještě neslyšel, že?"
"Samozřejmě že slyšel," otočil se k nim Ron. "Já budu jeho sekundant, a kdo tvůj?"
Malfoy se podíval na Crabbeho a Goyla, jako by posuzoval, kdo z nich je lepší.
"Crabbe," řekl. "Vyhovuje ti půlnoc? Sejdeme se v pamětní síni, ta je vždycky otevřená."
Když pak odešel, Ron a Harry se podívali jeden na druhého.
"Co je to kouzelnický souboj?" zeptal se Harry. "A co znamená, že jsi můj sekundant?"
"Sekundant je od toho, aby tě vystřídal, až budeš po smrti," řekl Ron ledabyle a konečně se pustil do studeného pudinku. Když postřehl výraz v Harryho obličeji, dodal spěšně: "Ale lidé přicházejí o život jen při opravdových soubojích, rozumíš, se skutečnými kouzelníky. Ty a Malfoy budete jeden na druhého nanejvýš sršet jiskry. Ani jeden z vás nezná tolik kouzel, aby tomu druhému mohl doopravdy ublížit. Ostatně se vsadím, že počítal, že odmítneš."
"A co když zamávám hůlkou a nic se nestane?" "Tak ji zahodíš a dáš mu jednu do nosu," navrhl Ron. "Promiňte."
Oba chlapci vzhlédli. Byla to Hermiona Grangerová.
"Copak se tady člověk nemůže v klidu najíst?" ohradil se Ron.
Hermiona si ho nevšímala a obrátila se na Harryho. "Já za to opravdu nemůžu, ale slyšela jsem, o čem jste s Malfoyem mluvili -"
"Vsadím krk, že za to můžeš," zamumlal Ron.
,- a nesmíš se v noci toulat po škole, uvědom si, o kolik bodů bys Nebelvír připravil, kdyby tě chytili, a oni tě určitě chytí! Vlastně to od tebe je velice sobecké."
"A tobě zas do toho vůbec nic není," odsekl Harry. "Dobrou noc," řekl Ron.
Nicméně to nebylo právě nejlepší zakončení dne, říkal si Harry, když o dost později ležel s otevřenýma očima a poslouchal, jak Dean a Seamus usínají (Neville se ještě nevrátil z ošetřovny). Ron mu celý večer dával takové rady jako: "Pokud na tebe přijde s nějakou kletbou, radši uskoč, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se proti nim bránit." Navíc bylo dost možné, že je přistihne Filch nebo paní Norrisová, a Harry měl pocit, že riskuje příliš, když ještě dnes opět poruší školní řád. Na druhé straně se před ním znovu a znovu vynořoval ze tmy Malfoyův posměšný výraz - a ted' měl příležitost, aby si to s ním vyřídil pěstmi, a nehodlal o ni přijít.
"Je půl dvanácté," zamumlal konečně Ron, "už bychom měli jít."
Oblékli si župany, vzali si své hůlky a vyplížili se místností ve věži, dolů po točitém schodišti a do společenské místnosti Nebelvíru. V krbu ještě žhnulo pár uhlíků a v jejich záři všechna křesla vypadala jako hrbaté černé stíny. Byli už málem u průchodu zakrytého obrazem, když se z nejbližšího křesla ozval něčí hlas: "Nechce se mi věřit, že to opravdu chceš udělat, Harry."
Pak se rozsvítila lampa. Byla to Hermiona Grangerová, v růžovém županu a celá zamračená.
"Ty!" vybuchl Ron vztekle. "Vrať se pěkně do postele!"
"Málem jsem to řekla tvému bratrovi," odsekla Hermiona. "Percy je přece prefekt, ten by vám to zarazil." Harry jen nevěřícně koukal, že někdo může být tak vlezlý.
"Prosím tě, pojď," řekl Ronovi. Zatlačil na podobiznu Buclaté dámy a prolezl otvorem.
Hermiona se však nemínila tak snadno vzdát. Prolezla otvorem v podobizně za Ronem a syčela na oba jako rozčilená husa.
"Vám totiž vůbec nezáleží na Nebelvíru, vám záleží jedině na vás. Nechci, aby Zmijozel získal školní pohár jen proto, že nás připravíte o všechny body, co jsem dostala od profesorky McGonagallové za to, že jsem uměla kouzelnická slova pro přeměny."
"Běž pryč!"
"To půjdu, ale varovala jsem vás; až zítra budete sedět ve vlaku domů, vzpomeňte si, co jsem vám říkala, oba dva jste tak -"
Už se však nedozvěděli, jací jsou. Hermiona se otočila k podobizně Buclaté dámy, aby se vrátila dovnitř, a zjistila, že se dívá na prázdné plátno. Buclatá dáma odešla na nějakou noční návštěvu, a Hermiona nemohla zpátky do nebelvírské věže.
"Ale co si ted' počnu?'` zavřískla na ně.
"To je tvoje starost," řekl Ron. "My už musíme jít, nebo přijdeme pozdě."
Ještě ani nebyli na konci chodby, když je Hermiona dohonila.
"Půjdu s vámi," řekla. "To tedy nepůjdeš."
"Myslíte, že tady budu trčet a čekat, až mě Filch chytí? Jestli nás najde všechny tři, řeknu mu po pravdě, že jsem se vás snažila zastavit, a vy mi to můžete potvrdit."
"Tak drzou holku jsem ještě neviděl," řekl Ron nahlas. "Kušte, oba dva!" poručil Harry ostře. "Něco jsem zaslechl."
Jako by tam někdo frkal nebo čenichal.
"Že by to byla paní Norrisová?" vydechl Ron a mhouřil oči do tmy.
Nebyla to však paní Norrisová, ale Neville. Ležel na podlaze stočený do klubíčka a tvrdě spal, ale jak se připlížili blíž, vmžiku se probudil.
"Díky bohu, že jste mě našli! Jsem tady už kolik hodin; nemohl jsem si vzpomenout, jaké je nové heslo, abych se dostal do postele."
"Mluv tiše, Neville. Heslo je Prasečí rypák, ale ted' ti nebude nic platné, poněvadž Buclatá dáma si někam vyrazila."
"Co tvoje ruka?" zeptal se Harry.
"Je v pořádku," řekl Neville a ukázal jim ji. "Madame Pomfreyová mi ji napravila ani ne za minutu." "Dobrá - totiž, Neville, my ted' musíme někam jít, uvidíme se později -`
"Nenechávejte mě tu!" bránil se Neville a s námahou vstal. "Nechci tu zůstat sám - už dvakrát tudy prošel Krvavý baron."
Ron se podíval na hodinky a pak nasupeně koukl na Hermionu a na Nevilla.
"Jestli nás kvůli někomu z vás chytí, nedám si pokoj, dokud se nenaučím tu satanskou kletbu, o které nám říkal Quirrell, a neprokleju vás."
Hermiona otevřela ústa, nejspíš aby Ronovi naprosto přesně vysvětlila, jak se satanské kletby používá, Harry však na ni zasyčel, ať je potichu, a kýv1 na ně, aby šli dál.
Procházeli chodbami, na které se z vysokých oken linuly pruhy měsíčního světla. Při každé zatáčce se Harry obával, že narazí na Filche nebo na paní Norrisovou, ale štěstí jim přálo. Spěšně vyběhli po schodišti do třetího patra a po špičkách došli do pamětní síně.
Malfoy a Crabbe tam ještě nebyli. Kazety s křišťálovými trofejemi se v měsíčním svitu jasně třpytily. Poháry, štíty, talíře a sošky zářily do tmy stříbrem a zlatem. Plížili se podle zdí a nespouštěli oči ze dveří na obou stranách místnosti. Harry vytáhl hůlku pro případ, že by Malfoy vtrhl dovnitř a pustil se okamžitě do něj. Minuty se vlekly jedna za druhou.
"Má zpoždění, nejspíš si nadělal do kalhot," řekl Ron šeptem.
Pak se ze sousední místnosti ozval nějaký zvuk a všichni sebou trhli. Harry sotva stačil zvednout hůlku, když uslyšeli něčí hlas - a nebyl to Malfoy.
"Pořádně tu všechno pročichej, zlatíčko, možná se schovávají někde v koutě."
To Filch mluvil na paní Norrisovou. Zděšený Harry divoce kýval na ostatní, aby šli za ním, jak nejrychleji mohou, a tak ve vší tichostí dorazili k protějším dveřím. Nevillův hábit prudce pleskl kolem rohu, když uslyšeli, jak Filch vchází do pamětní síně.
"Určitě tu někde jsou," slyšeli ho, jak mumlá. "Nejspíš se schovali."
"Tudy!" nehlasně vyzval Harry ostatní, a zděšeně se plížili dlouhou chodbou plnou rytířských brnění. Slyšeli, jak se k ním Filch blíží. Vtom Neville vylekaně zakvičel a dal se do běhu - klopýtl, chytil se Rona kolem pasu a oba dva vrazili rovnou do jednoho brnění.
Řinčení a lomozu bylo dost, aby to probudilo celý hrad.
"UTÍKEJTE!`` zařval Harry a všichni čtyři vyrazili vpřed; už se neohlíželi, jestli je jim Filch v patách nebo ne - proběhli otevřenými dveřmi a pak se tryskem hnali nejdřív jednou chodbou a pak druhou. Harry běžel v čele, aniž věděl, kde jsou, ani kam utíkají protrhli nějaký čaloun a octli se v tajné chodbě, spěšně jí proběhli a pak naráz stáli před učebnou kouzelných formulí, o které věděli, že je na míle daleko od pamětní síně.
"Myslím, že jsme ho setřásli," zasupěl Harry, opíral se o studenou zed' a utíral si čelo. Neville byl celý zkroucený, sípěl a zajíkal se.
"Já - jsem - vám - to - říkala," funěla Hermiona, která ne a ne popadnout dech, "já - vám - to - říkala!"
"Musíme zpátky do nebelvírské věže," řekl Ron, "a to co nejrychleji."
"Malfoy ti nastražil past," řekla Harrymu Hermiona. "Ted' už to chápeš, vid'? Vůbec se s tebou nechtěl sejít - zato Filch věděl, že v pamětní síni někdo bude. Malfoy mu určitě dal hlášku!"
Harry si pomyslel, že Hermiona má nejspíš pravdu, ale nehodlal jí to přiznat.
"Jdeme!" Tak jednoduché to ovšem být nemělo. Neušli víc než dvanáct kroků, když cvakla klika a ze třídy před nimi cosi vystřelilo ven.
Byl to Protiva. Okamžitě je zahlédl a nadšeně zavřeštěl.
"Bud' zticha, Protivo - prosím - nebo nás vyhodí." Protiva se kdákavě zachechtal.
"O půlnoci a na vycházce, malí prvňáčkové? Ale, ale! Zlobiví, zlobiví, za chvíli vás dohoní!"
"Jestli nás neprozradíš, tak ne, prosím, Protivo." "Vlastně bych to měl povědět Filchovi, to bych tedy měl," řekl Protiva svatouškovsky, ale oči se mu zlomyslně zaleskly. "Je to pro vaše vlastní dobro, na to nezapomeňte!"
"Uhni!" vyštěkl Ron a ohnal se po něm - to ovšem byla veliká chyba.
"STUDENTI NEJSOU V POSTELI!" zařval Protiva z plných plic. "STUDENTI NEJSOU V POSTELI, JSOU NA CHODBĚ PŘED UČEBNOU FORMULÍ!"
Proklouzli kolem něj a prchali jako o život, až na konec chodby, kde narazili na dveře - ale ty byly zamčené.
"A máme to!" zasténal Ron, když se do nich bezmocně opírali. "Jsme v pytli! Tohle je konec!"
To už slyšeli kroky, jak Filch běžel, co mu nohy stačily, k místu, kde Protiva hulákal.
"Pustte mě k tomu," utrhla se na ně Hermiona. Uchopila Harryho hůlku, poklepala na zámek a zašeptala: "Alohomora!"
Zámek cvakl a dveře se rozletěly - vrhli se dovnitř všichni najednou, spěšně za sebou zavřeli, přitiskli uši ke dveřím a poslouchali.
"Kam šli, Protivo?" ptal se Filch. "Pověz mi to, ale rychle."
"Řekni prosím."
"Nech toho šaškování, Protivo, ptám se tě, kam šli?" "Jestli neřekneš prosím, neřeknu ti nic," prohlásil Protiva svým protivným, zpěvavým hlasem.
"No dobrá - prosím."
"NIC! Cha cha! Říkal jsem, že ti neřeknu nic, když nepoprosíš! Cha cha cha!" Slyšeli, jak Protiva uhání pryč a Filch jak vztekle nadává.
"Myslí, že jsou ty dveře zavřené," zašeptal Harry. "Počítám, že jsme z toho venku - nech toho, Neville!" Neville ho totiž už chvíli tahal za rukáv županu. "Co se děje?"
Harry se otočil - a hned měl jasno, co se děje. Na okamžik si myslel, že je to jenom zlý sen - tohle bylo příliš, po všem, co toho večera už měli za sebou.
Nebyli v žádné učebně, jak si do té chvíle myslel. Byli na chodbě. Na zapovězené chodbě ve třetím poschodí - a ted' už také věděli, proč tam nikdo nesmí.
Hleděli přímo do očí nestvůrného psa, který vyplňoval celý prostor mezi stropem a podlahou. Měl tři hlavy: tři páry očí, kterými zběsile koulel, tři nosy, které se natahovaly k nim a vzrušeně čenichaly; a tři ucintané tlamy, v kterých ze zažloutlých tesáků visely slizké provazce slin.
Pes stál nehybně a upíral na ně všech šest očí, Harry však věděl, že ještě nejsou mrtví jen proto, že ho jejich nenadálý vpád zaskočil; zřejmě však se s tím překvapením rychle vyrovnával a nebylo pochyb, co znamená jeho hromové vrčení.
Harry spěšně sáhl po klice - pokud si musel vybrat mezi Filchem a smrtí, přece jen raději volil Filche. Spadli dozadu - Harry přibouchl dveře a pak už se hnali nebo spíš letěli chodbou zpátky. Filch si zřejmě pospíšil hledat je jinde, poněvadž ho nikde neviděli, ale na tohle skoro ani nemysleli - chtěli se prostě dostat co možná nejdál od toho netvora. Nezastavili se, dokud nedoběhli k podobizně Buclaté dámy v sedmém poschodí.
"Kde jste proboha všichni chodili?" zeptala se, když viděla, jak jim župany visí z ramen a jaké mají rudé, zpocené obličeje.
"Na tom nesejde - Prasečí rypák! Prasečí rypák!" zasípal Harry, a podobizna se odklopila. Prolezli do společenské místnosti a padli do křesel, ještě celí roztřesení.
Trvalo chvíli, než někdo z nich pronesl jediné slovo. Neville vypadal, jako by už v životě neměl promluvit. "Co tím asi mohou sledovat, když takové stvoření drží zamčené ve škole?" řekl Ron nakonec. "Jestli se nějaký pes potřebuje proběhnout, tak je to tenhle." To už se Hermioně stačil vrátit jak dech, tak špatná nálada.
"Vy zřejmě ani jeden pro oči nevidíte, co?" utrhla se na ně. "Copak jste si vůbec nevšimli, na čem ten pes stál?"
"Na podlaze?" zaváhal Harry. ,.Na nohy jsem se mu opravdu nedíval, měl jsem plnou hlavu jeho zubů." "Ne, nestál na podlaze. Stál na padacích dveřích. Docela určitě tam něco hlídá."
Vstala a probodla je zlobným pohledem. "Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní. Mohli jsme všichni přijít o život - nebo nás mohli všechny vyloučit, a to by bylo ještě horší. A ted', jestli vám to nevadí, si půjdu lehnout."
Ron za ní zíral s otevřenými ústy.
"Ne, opravdu nám to nevadí," řekl. "Jeden by si mohl myslet, že jsme ji s sebou vláčeli násilím, co říkáš?" Když však Harry zalezl zpátky do postele, Hermionina slova ho navedla, aby uvažoval o něčem jiném. Ten pes něco hlídal. Jak že to řekl Hagrid? Gringottova banka byla to nejbezpečnější místo na světě, když jste chtěli něco schovat - snad jenom s výjimkou Bradavic.
Vypadalo to, že se už Harry dovtípil, kde ted' je ten malý umolousaný balíček z trezoru číslo sedm set třináct.

8.kapitola - Učitel lektvarů

25. července 2010 v 13:39 HP1 kniha
8. Kapitola
Učitel lektvarů

Tamhle je, podívejte!"
"Kde?" "Vedle toho vysokého kluka s rudými vlasy." "Ten s těmi brýlemi?"
"Viděl jsi mu do tváře?" "Viděls tu jeho jizvu?"
Od chvíle, kdy Harry příštího dne ráno vyšel z ložnice, nepřestával kolem sebe slyšet šuškání. Studenti, kteří čekali před učebnami, si stoupali na špičky, aby si ho prohlédli, nebo se otáčeli a s vyvalenýma očima šli chodbou nazpátek, jen aby ho mohli potkat. Harry by si býval přál, aby to nedělali; sám se totiž soustředoval na to, aby našel učebnu, kam má jít.
V Bradavicích bylo sto čtyřicet dva schodišť; některá široká a prostorná, jiná naopak úzká a rozviklaná. Některá v pátek vedla jinam než jindy a na dalších v půli najednou zmizel schod a museli jste si pamatovat, že ho máte přeskočit. Byly tam dveře, které se neotevřely, pokud jste je o to zdvořile nepožádali nebo jste se jich nedotkli na jediném správném místě, a dveře, které vůbec nebyly dveře, nýbrž pevné zdi, a ty to jen předstíraly. Právě tohle bylo velice těžké - zapamatovat si, kde co je, poněvadž všecko jako by bylo neustále v pohybu. Lidé na obrazech se každou chvíli navzájem navštěvovali a Harry si byl jist, že dokonce i brnění mohou chodit.
Pomoc se nedala čekat ani od duchů. Vždycky jste se ošklivě polekali, když některý zničehonic proklouzl dveřmi, které jste se pokoušeli otevřít. Skoro bezhlavý Nick novým nebelvírským studentům vždycky ochotně ukázal, kam mají jít, zato potkat strašidlo Protivu, když jste už tak šli pozdě na vyučování, bylo horší než dvoje zamčené dveře a záludné schodiště. Určitě vám vysypal na hlavu koš na papír, podtrhl vám koberec pod nohama, házel po vás kousky křídy nebo se připlížil zezadu, abyste ho neviděli, chytil vás za nos a zavřeštěl: "DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!"
Ještě horší než Protiva - pokud to vůbec bylo možné - byl školník Argus Filch. Harry a Ron si to u něj stačili rozlít hned první den ráno. Filch je přistihl, jak se pokoušejí násilím otevřít jakési dveře, které naneštěstí vedly právě do zakázané chodby ve třetím patře. Nechtěl věřit, že jen zabloudili, naopak byl přesvědčen, že se je pokoušejí vypáčit úmyslně, a hrozil jim, že je zavře do kobky ve sklepě; nakonec je zachránil profesor Quirrell, který zrovna šel kolem.
Filch měl kočku, které říkali paní Norrisová, takové vychrtlé, špinavě hnědožluté stvoření s vypoulenýma očima jako dvě lampy, úplně stejnýma, jako měl školník. Paní Norrisová hlídkovala po chodbách sama; a pokud jste před ní porušili školní řád, třeba jen palcem u nohy překročili povolenou čáru, bleskurychle zmizela a dvě vteřiny nato už tu stál udýchaný Filch. Ten znal tajné chodby po celé škole líp než kdo jiný (snad s výjimkou dvojčat Weasleyových) a dokázal se objevit stejně nenadále jako duchové. Všichni studenti ho nenáviděli a mnoho z nich si ze všeho nejvíc přálo, aby mohli paní Norrisovou pořádně nakopnout.
Pokud se vám nakonec podařilo učebnu najít, byly tu ještě samotné hodiny: jak Harry zakrátko zjistil, čáry a kouzla obnášely daleko víc než jenom mávnout hůlkou a pronést několik podivných slov.
Každou středu o půlnoci museli svými dalekohledy zkoumat roční oblohu a učit se názvy různých hvězd a pohyby planet. Třikrát týdně chodili do skleníků vzadu za hradem a pod vedením obtloustlé malé čarodějky, profesorky Prýtové, studovali bylinkářství: učili se, jak zacházet se všemi těmi podivnými rostlinami a houbami, a dozvídali se, k čemu se jich používá.
Rozhodně nejnudnější ze všech předmětů byly dějiny čar a kouzel, jediný předmět, na který měli ducha. Profesor Binns byl už opravdu velice starý; jednou usnul přeci krbem ve sborovně, a když příštího dne ráno vstal a šel na hodinu, své tělo tam nechal. Profesor Binns jednotvárně mumlal a žáci si zapisovali jména a data, ovšem Emerich Zlý a Uric Podivný se jim pořád pletli dohromady.
Profesor Kratiknot, který je měl učit kouzelné formule, byl maličký hubený kouzelník, který se vždycky musel postavit na hromádku knih, aby viděl přes stůl. Na začátku první hodiny si udělal seznam studentů, a když se dostal k Harryho jménu, vzrušeně zapištěl a zmizel jim z očí.
Profesorka McGonagallová byla zase úplně jiná. Harry měl úplnou pravdu, když si říkal, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu. Byla přísná a chytrá, a sotva se při její první hodině posadili, řekla jim svoje.
"K přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, kterým se v Bradavicích budete učit," prohlásila. "Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nevrátí. Berte to jako první a poslední varování."
Pak proměnila svůj psací stůl v prase a to zase zpátky v psací stůl. Na všechny to udělalo veliký dojem a nemohli se dočkat, kdy začnou také, brzy však zjistili, že ještě dlouho nebudou měnit kusy nábytku ve zvířata. Poté, co si zapsali spoustu složitých pokynů, dostal každý zápalku, aby se pokusili udělat z ní jehlu. Na konci hodiny jediná Hermiona Grangerová dokázala svou zápalku aspoň trochu změnit; profesorka; McGonagallová třídě ukázala, jak je ted' stříbrná a špičatá, a obdařila Hermionu jedním ze svých vzácných úsměvů.
Předmět, na který se všichni těšili, byla obrana proti černé magii, ukázalo se však, že hodiny profesora Quirrella jsou spíš legrační. V jeho učebně to úporně páchlo česnekem a všichni tvrdili, že má odehnat upíra, se kterým se Quirrell kdysi setkal v Rumunsku, a že prý se obává, že se jednoho dne vrátí, aby ho přece dostal. O svém turbanu jim profesor navykládal, že jej dostal od jistého afrického vladaře z vděčnosti za to, že ho zbavil oživlého nebožtíka, jenž řádil v jeho říši, studenti tomu však příliš nevěřili. Když totiž Seamus Finnigan dychtivě požádal, aby jim Quirrell vypravoval, jak toho zloducha přemohl, profesor se začervenal a začal mluvit o počasí; navíc si všimli, že turban podivně zapáchá, a Weasleyova dvojčata prohlašovala, že je také napěchovaný česnekem, takže Quirrell se ochraňuje na každém kroku.
Harrymu se velice ulevilo, když zjistil, že není míle za všemi ostatními. Celá řada žáků pocházela z mudlovských rodin a stejně jako on donedávna neměla tušení, že jsou kouzelníci nebo čarodějky; a všichni se museli naučit tolika věcem, že dokonce ani takoví jako Ron neměli nijak velký předstih.
Pátek se stal pro Harryho a pro Rona významným dnem: konečně se jim totiž podařilo dostat se do Velké síně na snídani, aniž by cestou jedinkrát zabloudili.
"Co dnes máme?" zeptal se Harry Rona, zatímco si sypal cukr na vločkovou kaši.
"Dvouhodinovku lektvarů společně se Zmijozelem," řekl Ron. "Snape je ředitelem zmijozelské koleje. Říká se, že jim vždycky nadržuje - ted' uvidíme, jestli je to pravda."
"Škoda že profesorka McGonagallová zase nenadržuje nám, " řekl Harry. Profesorka McGonagallová stála v čele nebelvírské koleje, to jí však nezabránilo, aby jim den předtím neuložila celou haldu domácích cvičení.
V tu chvíli dorazila pošta. Teď už si na to Harry zykl, ale první den ho patřičně vylekalo, když při sní dani zničehonic vletěla do Velké síně snad stovka sov a všechny kroužily kolem stolů, až objevily své majitele a upustily jim do klína dopisy a balíčky.
Hedvika až dosud nepřinesla Harrymu nic. Občas přiletěla, kousala ho do ucha a vzala si od něj ždibec topinky, než se v sovinci znovu uložila ke spánku spolu s ostatními školními sovami. Toho rána se však snesla mezi misku s marmeládou a cukřenku a upustila Harrymu na talíř nějaký vzkaz. Harry ho okamžitě otevřel.

Milý Harry
vím, že máte v pátek vodpoledne volno, tak kdybys tak ve tři
přišel a dal si se mnou šálek čaje? Rád bych slyšel všecko vo tvym
prvnim tejdnu ve škole. Pošli mi odpověď po Hedvice.
Hagrid

Harry si od Rona vypůjčil husí brk, načmáral na zadní stranu lístku "Dobrá, tak nashle odpoledne" a poslal s ním Hedviku zase pryč.
Měl vlastně štěstí, že se mohl těšit na čaj u Hagrida, poněvadž hodina lektvarů byla to nejhorší, co Harryho v Bradavicích do té chvíle potkalo.
Během hostiny na zahájení školního roku Harry postřehl, že se profesoru Snapeovi nezamlouvá. Na konci první hodiny lektvarů zjistil, že se mýlil: ne že by se mu nezamlouval - profesor Snape ho prostě nenáviděl.
Hodiny lektvarů se konaly v jedné podzemní místnosti. Byla tam větší zima než nahoře na hradě a studentům by tam běhala po zádech husí kůže i bez všelijakých živočichů, naložených v láku ve skleněných nádobách všude po stěnách.
Stejně jako Kratiknot si i Snape na začátku hodiny pořídil seznam nových žáků, a stejně jako Kratiknot se u Harryho jména zastavil.
"Ano, ovšem," řekl tiše. "Harry Potter. Naše nová hvězda."
Draco Malfoy a jeho přítelíčkové Crabbe a Goyle si zakryli ústa dlaněmi a hihňali se. Snape vyvolal poslední jméno a pak se rozhlédl po učebně. Oči měl stejně černé jako Hagrid, nebylo v nich však vůbec nic z obrovy srdečnosti. Byly studené a prázdné, a když jste do nich pohlédli, museli jste myslet na temné tunely.
"Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů," začal. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo - stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. ,Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt - pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."
Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Harry a Ron jen povytáhli obočí a podívali se jeden na druhého. Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není.
"Pottere!" vyvolal ho náhle Snape. "Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?"
Rozdrcený kořen čeho k výluhu z čeho? Harry se podíval na Rona, který se tvářil stejně zmateně jako on. Hermiona se horlivě hlásila. "To nevím, pane," řekl Harry. Snape se jízlivě ušklíbl.
"Ale, ale - sláva zřejmě není všecko." Hermioniny zdvižené ruky si nevšímal.
"Zkusíme to ještě jednou. Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?` Hermiona vystřelila ruku tak vysoko, jak jen bylo možné, aniž by přitom vstala ze sedačky, Harry však neměl sebemenší tušení, co to bezoár je. Snažil se nevidět Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří se svíjeli smíchy.
"To nevím, pane."
"Myslel jste, že je zbytečné otvírat nějakou učebnici, než přijedete sem, že ano, Pottere?"
Harry se přemohl a zpříma pohlédl do Snapeových studených očí. Samozřejmě že si u Dursleyových všechny učebnice předem prošel; jak si však Snape mohl myslet, že si z Tisíce kouzelnických bylin a hub zapamatuje úplně všecko?
Hermiona mávala zdviženou rukou, Snape si jí však nadále nevšímal.
"Pottere, jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?"
To už Hermiona vstala a natahovala ruku až ke stropu sklepení.
"To nevím," odpověděl Harry klidně. "Myslím ale, že Hermiona to ví, tak proč se nezeptáte jí?" Několik studentů se zasmálo; Harry postřehl Seamusův pohled i jak na něj zamrkal. Snapeovi se však jeho návrh ani trochu nelíbil.
"Sedněte si," utrhl se na Hermionu. "Pro vaši informaci, Pottere, asfodel a pelyněk spolu vytvářejí uspávací prostředek tak silný, že se mu říká! Doušek živé smrti. Bezoár je kámen, který se nachází v žaludku koz a uchrání vás před většinou jedů. Pokud jde o šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou bylinu, které se také říká oměj. Co se děje? Proč si to všecko nezapisujete?" Naráz všichni začali hledat brky a pergamen. Do toho tartasu Snape ještě řekl: "Za vaši drzost Nebelvír přichází o jeden bod, Pottere."
S tím, jak hodina lektvarů pokračovala, se pro nebelvírskou kolej věci ani trochu nezlepšily. Snape je rozdělil do dvojic a uložil jim namíchat jednoduchý lektvar na léčení vředů. Přecházel po místnosti ve svém dlouhém černém plášti, díval se, jak odvažují sušené kopřivy a rozdrcené hadí zuby, a našel něco špatného málem na každém s výjimkou Malfoye, který mu zřejmě padl do oka. Právě všechny vyzýval, ať se podívají, jak dokonale Malfoy podusil hlemýždě, když celé sklepení naplnil oblak nakyslého zeleného dýmu a hlasitý sykot. Nevillovi se bůhvíjak podařilo roztavit Seamusův kotlík, až z něj zbyla jen pokroucená hrouda kovu, a jejich lektvar se roztékal po kamenné podlaze a vypaloval ostatním díry do bot. Během několika vteřin už celá třída stála na sedačkách, zatímco Neville, kterého ve chvíli, kdy se kotlík roztrhl, lektvar celého zmáčel, jen bolestně sténal a na rukou i na nohou mu naskakovaly červené puchýře.
"Vrtáku jeden!" utrhl se na něj Snape a jediným mávnutím hůlky louži zase odstranil, "to jste tam určitě přidali dikobrazí ostny dřív, než jste kotlík odstavili z ohně!"
Neville tiše kňučel a puchýře mu naskakovaly už i na nose.
"Odveďte ho na ošetřovnu," štěkl Snape na Seamuse. Pak došel k Harrymu a k Ronovi, kteří pracovali hned vedle Nevina.
"A vy, Pottere, proč jste mu neřekl, ať tam ty ostny nedává? Myslel jste, že když on to zkazí, budete vypadat o to líp, že ano? Tím jste Nebelvír připravil o další bod."
To už bylo tak nespravedlivé, že Harry otevřel ústa a chtěl se bránit, Ron ho však za kotlíkem kopl do kotníku. "Nehádej se s ním," zamumlal. "Slyšel jsem, že Snape umí být pěkný parchant."
Když hodinu nato stoupali po schodech ze sklepení, Harrymu se hlavou honila jedna myšlenka za druhou a cítil se pod psa. Hned v prvním týdnu připravil Nebelvír o dva body - ale proč ho Snape tak nenávidí?
"Neber si to tak," řekl mu Ron. "Fredovi a Georgeovi Snape taky pořád sráží body. Mohu jít k Hagridovi s tebou?"
Pět minut před třetí vyšli z hradu a vydali se přes školní pozemky. Hagrid bydlel v malém dřevěném domku na okraji zapovězeného lesa. Přede dveřmi uviděli samostříl a pár galoší.
Jakmile Harry zaklepal, ozvalo se zevnitř divoké škrábání a hromový štěkot. Pak uslyšeli Hagrida, jak křičí: "Zpátky, Tesáku, zpátky!"
To už pootevřel dveře a štěrbinou zahlédli jeho veliký, zarostlý obličej.
"Počkejte chvilku," vyzval je. "Tesáku, zpátky!" Pustil je dovnitř a s námahou přitom držel za obojek obrovského černého psa, cvičeného na černou zvěř.
V domku byla jen jedna místnost. Od stropu viseli bažanti a šunky, v měděné konvici na otevřeném ohni vřela voda a v koutě stála mohutná postel s pokrývkou, sešitou z malých kousků.
"Udělejte si pohodlí, jako doma," prohlásil Hagrid a pustil Tesáka, který se okamžitě vrhl na Rona a začal mu olizovat uši. Stejně jako Hagrid, ani Tesák očividně nebyl tak hrozný, jak vypadal.
"Tohle je Ron," řekl Harry Hagridovi, který v tu chvíli naléval vařící vodu do velkého čajníku a vyrovnával na talíř griliášové hrudky.
"Takže tu máme dalšího Weasleyho, co?" řekl Hagrid a díval se na Ronovy pihy. "Vod rána do večera nedělám málem nic jinýho, než že honím ty vaše dvojčata z lesa."
Na griliášových hrudkách si Harry i Ron málem polámali zuby, oba však předstírali, jak jim chutnají, a pověděli Hagridovi všechno o svých prvních vyučovacích hodinách. Tesák si opřel hlavu Harrymu o koleno a celého ho poslintal.
Harryho i Rona velice potěšilo, když Hagrid nazval Filche "ten syčák starej".
"A když příde na tu kočku, paní Norrisovou, tu bych rád jednou seznámil tadydle s Tesákem. Estlipak víte, že vždycky když přídu do školy, chodí pořád za mnou? Nemůžu se jí zbavit - má to vod Filche nařízený."
Harry vypravoval o hodině u Snapea a Hagrid mu stejně jako Ron řekl, aby si s tím nedělal těžkou hlavu, poněvadž Snape nejspíš ze studentů nemá rád vůbec nikoho.
"Mně to ale připadalo, že mě doopravdy nenávidí." "Hlouposti!" řekl Hagrid. "Proč by tě nenáviděl?" Harry mu se nicméně zdálo, že se mu Hagrid při těch slovech nedívá zpříma do očí.
"A co tvůj bratr Charlie?" zeptal se Hagrid Rona. "Toho já vždycky měl rád - se zvířatama to vopravdu uměl."
Harry přemítal, jestli Hagrid úmyslně odvedl řeč na něco jiného. Ron mu začal vypravovat o Charlieho práci s draky a Harry mezitím zvedl kus papíru, který ležel na stole pod čajovou panenkou. Byl to výstřižek z Denního věštce:
POSLEDNÍ ZPRÁVY 0 VLOUPÁNÍ U GRINGOTTOVÝCI Vyšetřovatelé se nadále zabývají vloupáním u Gringottových 31. července, všeobecně připisovaným nezná mému zlému černokněžníkovi nebo čarodějnici.Skřetově z Gringottovy banky dnes znovu zdůraznili, že neznámý lupič si nic neodnesl. Trezor, který prohledal totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. "Ale co tam bylo, vám neřekneme, takže do toho nestrkejte nos, pokud víte, co je pro vás dobré," uved mluvčí skřet banky dnes odpoledne.
Harry si vzpomněl, jak mu Ron ve vlaku říkal, ž se někdo pokusil vyloupit Gringottovu banku, nezmínil se však, kdy se to stalo.
"Hagride!" řekl Harry. "K tomu vloupání u Gringottových došlo na moje narozeniny! Mohlo se to stá právě v době, kdy jsme tam byli!"
Tentokrát už nebylo pochyb; Hagrid se zcela určitě vyhnul jeho pohledu. Jen něco zamručel a nabíd mu další griliášovou hrudku. Harry si zprávu znova přečetl. Trezor, který prohledal, totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. Hagrid toho dne vyprázdnil trezor číslo sedm set třináct, pokud se dá mluvit o vyprázdnění, když si někdo odnese malý umolousaný balíček. Že by zloději pásli právě po něm?
Když se pak Harry a Ron vraceli do hradu na večeři, kapsy nacpané griliášovými hrudkami, které ze zdvořilosti nedokázali odmítnout, uvědomil si Harry že o žádné z hodin, které až dosud ve škole měli, nemusel uvažovat tolik jako o čaji u Hagrida. Že by Hagrid ten balíček vyzvedl právě včas? A kde je ted'? Věděl snad Hagrid o Snapeovi něco, co mu nechtě prozradit?

7.kapitola - Moudrý klobouk

25. července 2010 v 13:29 HP1 kniha
7. Kapitola
Moudrý klobouk

Brána se okamžitě otevřela. Uprostřed ní stála vysoká černovlasá čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harrymu v tu chvíli napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu.
"Tak to jsou ty prváci, paní profesorko McGonagallová," řekl Hagrid.
"Děkuji, Hagride. Ted' už si je vezmu na starost já." Otevřela bránu dokořán. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý dům Dursleyových. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně stejně jako u Tringottových, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.
Šli za profesorkou McGonagallovou po podlaze z kamenných dlaždic. Ze dveří vpravo slyšel Harry šum stovek hlasů - všichni ostatní studenti už tam zřejmě byli -, profesorka McGonagallová však žáky prvního ročníku odvedla do malé prázdné místnosti vedle vstupní síně. Směstnali se dovnitř, stáli jeden vedle druhého o dost blíž, než by se postavili jindy, a neklidně se rozhlíželi.
"Vítejte v Bradavicích," řekla profesorka McGonagallová. "Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.
Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.
Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili."
Na okamžik utkvěla pohledem na Nevillově plášti, který měl zapnutý pod levým uchem, a na Ronově ušpiněném nosu. Harry se nejistě pokusil urovnat si vlasy.
"Vrátím se, až na vás budeme připraveni," řekla profesorka McGonagallová. "Počkejte prosím, a chovejte se tiše."
Vyšla ven. Harry naprázdno polkl.
"A jak nás do těch kolejí vlastně zařadí?" zeptal se Rona.
"Myslím, že na to je nějaká zkouška. Fred říkal, že to dost bolí, ale dělal si nejspíš legraci."
Harrymu se sevřelo srdce. Takže zkouška, a před celou školou? Ale on ještě žádná kouzla neuměl - co si pro všechno na světě počne? Opravdu nepočítal s něčím takovým, hned jak dorazí na místo. Úzkostně se rozhlédl a zjistil, že všichni ostatní se také tváří zděšeně. Nikomu nebylo do řeči s výjimkou Hermiony Grangerové, která svému okolí šeptem vyjmenovávala všechna zaklínadla, jimž se už naučila, a uvažovala, které z nich ted' bude potřebovat. Harry dělal, co mohl, aby ji neslyšel. Ještě nikdy v životě nebyl tak nervózní, dokonce ani tenkrát, když Dursleyovým musel ukázat poznámku ze školy, že jeho vinou jednomu učiteli zničehonic úplně zmodraly vlasy. Ted' už se profesorka McGonagallová musela každou vteřinou vrátit a vést ho vstříc strašlivému osudu.
Hned nato se stalo něco, že Harry vyskočil snad stopu do vzduchu, a několik studentů za ním vykřiklo. "Co má zas tohle -`
Harry vyjekl, a ostatní kolem také. Zadní stěnou v tu chvíli vplulo do síně možná dvacet duchů. Zaplavili ji perleťovou barvou a byli jakoby průsvitní; klouzavě se pohybovali po místnosti, dohadovali se mezi sebou a nových žáků si téměř nevšimli. Zdálo se, že se o něco přou. Ten, který vypadal jako malý tlustý fráter, se právě nechal slyšet: "Jak se říká, prominout a zapomenout; měli bychom mu dát ještě jednu příležitost -`
"Milý Mnichu, cožpak jsme Protivovi už nedali tolik příležitostí, kolik jen zaslouží? Dělá nám všem špatné jméno, a přitom vlastně není ani duch - poslyšte, co vy tu všichni děláte?"
To si nových žáků najednou povšiml jakýsi duch s okružím kolem krku a v přiléhavých kalhotách. Nikdo mu neodpověděl.
"Noví žáci!" řekl Tlustý mnich a usmál se na ně. "Určitě čekáte, kam vás zařadí?"
Několik žáků mlčky přikývlo.
"Doufám, že vás uvidím v Mrzimoru," řekl Mnich. "To bývala moje kolej, abyste věděli."
"Všichni sem!" zavelel ostrý hlas. "Zařazování začne za okamžik."
To se vrátila profesorka McGonagallová a duchové jeden po druhém prošli protější zdí.
"Seřaďte se," vyzvala profesorka žáky prvního ročníku, "a pojďte za mnou."
Harry měl podivný pocit, jako by měl zničehonic nohy z olova; postavil se za jakéhosi chlapce s pískově žlutými vlasy a Ron si stoupl za něj. Vyšli z komory, vrátili se do vstupní haly a dvojitými dveřmi vešli do Velké síně.
Harry si nikdy neuměl ani představit tak podivnou a nádhernou místnost. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam ted' profesorka MeGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na ně zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny. Duchové, roztroušení mezi studenty, vyzařovali nejasné stříbrné světlo. Harry vzhlédl vzhůru, především proto, aby unikl všem těm očím, které se na ně upíraly, a uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Slyšel Hermionu, jak mumlá: "Je začarovaný, aby vypadal jako skutečné nebe. Četla jsem o tom v Dějinách bradavické školy."
Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a nad Velkou síní že se prostě neklene obloha. Potom se Harry zase spěšně podíval dolů, když profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho teta Petunie rozhodně v domě nestrpěla.
Možná jim ted' uloží, aby z něj zkusili vytáhnout králíka, pomyslel si Harry rozrušeně, nebo to tak aspoň vypadalo - a když si všiml, že všichni se ted' na klobouk upřeně dívají, zahleděl se na něj také. Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům - a klobouk začal zpívat:
Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já

na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasad'si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasad'si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
Ve chvíli, kdy dozpíval, všichni v síni začali tleskat. Klobouk se ještě uklonil všem čtyřem stolům a pak už zase nehybně ležel na stoličce.
"Takže stačí, když si nasadíme ten klobouk!" zašeptal Harrymu Ron. "Já toho Freda zabiju; pořád mi tvrdil, že budeme zápasit s obrovskym skřetem."
Harry se chabě usmál. Ano, nasadit si klobouk bylo mnohem lepší, než kdyby měl udělat nějaké kouzlo, byval by si ovšem přál, aby si ho mohli nasadit někde, kde by se na ně všichni nedívali. Zdálo se, že klobouk požaduje opravdu hodně; Harry si v tu chvíli nepřipadal chrabrý ani důvtipný, ani nic takového. Kdyby se klobouk zmínil o koleji pro ty, kterým v tu chvíli je trochu špatně od žaludku, bylo by to něco pro něj.
Ted' před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.
"Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil," vysvětlila. "Abbottová, Hannah!"
Z řady vyklopýtala růžolící dívka s blonďatými copy, nasadila si klobouk, který jí okamžitě spadl přes oči, a posadila se. Trvalo to jen okamžik
"MRZIMOR!" vykřikl klobouk.
Od stolu vpravo se ozval potlesk a jásot, když si Hannah šla přisednout ke studentům z Mrzimoru. Harry uviděl ducha Tlustého mnicha, jak na ni vesele mává.
"Bonesová, Susan!"
"MRZIMOR!" křikl klobouk znovu, a Susan odcupitala za Hannah a posadila se vedle ní.
"Boot, Terry!" "HAVRASPÁR!" Tentokrát tleskali u druhého stolu zleva; několik studentů z Havraspáru vstalo a potřáslo Terrymu rukou, když si k nim přisedl.
"Brocklehurstová, Mandy" se dostala také do Havraspáru, ale "Brown, Lavender" se stal prvním novým žákem Nebelvíru a od krajního stolu vlevo se ozval nadšený pokřik; Harry viděl, jak Weasleyova dvojčata vřískají.
"Bullstrodeovou, Millicent" zařadil klobouk do Zmijozelu. Možná to Harrymu jen tak připadalo, ale po tom všem, co o Zmijozelu slyšel, si vážně říkal, že je to dost nevábný spolek.
Začínalo mu být opravdu špatně od žaludku. Připomněl si, jak se v jeho bývalé škole při tělocviku vybíralo do sportovních mužstev. Jeho zavolali vždycky až posledního; ne proto, že by byl tak nemožný, ale aby si Dudley nemyslel, že o něj někdo stojí.
"Finch-Fletchley, Justin!" "MRZIMOR!" Harry si všiml, že někdy klobouk vykřikl jméno koleje okamžitě, jindy mu však chvilku trvalo, než se rozhodl. "Finnigan, Seamus", chlapec s pískově žlutými vlasy, který stál v řadě vedle něj, seděl na stoličce málem celou minutu, než klobouk rozhodl, že patří do Nebelvíru.
"Grangerová, Hermiona!"
Hermiona ke stoličce málem utíkala a dychtivě si narazila klobouk na hlavu.
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk, a Ron hlasitě vzdychl. V tu chvíli přepadla Harryho děsivá myšlenka, jak to děsivé myšlenky dělávají vždycky, když jste opravdu nervózní. Co když ho nezařadí vůbec nikam? Co když bude sedět na stoličce s kloboukem na očích bůhvíjak dlouho, až mu ho profesorka McGonagallová nakonec strhne z hlavy a řekne, že se zřejmě stal nějaký omyl, a Harry by měl nasednout do zpátečního vlaku?
Když profesorka McGonagallová vyvolala Nevina Longbottoma, toho nešťastníka, kterému se pořád ztrácel jeho žabák, chlapec cestou ke stoličce škobrtl a upadl. Klobouku trvalo dlouho, než o něm dokázal rozhodnout. Když konečně vykřikl "NEBELVÍR", Neville vyrazil pryč, i když měl klobouk pořád ještě na hlavě, a musel v bouři smíchu utíkat zpátky, aby ho předal "MacDougalovi, Moragovi".
Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel "ZMIJOZEL!"
Malfoy si přisedl ke sym přátelům Crabbemu a Goylovi a vypadal spokojený sám se sebou.
To už nových žáků mnoho nezbývalo.
"Moon...", "Nottová...", "Parkinson..." a potom dvojčata, "Patilová..." a "Patilová...", po nich "Perksová, Sally-Anne" a potom konečně
"Potter, Harry!"
Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.
"Opravdu říkala Potter?" "To jako ten Harry Potter?"
Poslední, co Harry ještě uviděl, než mu klobouk spadl přes oči, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.
"Hmm," ozval se tichý hlásek v jeho uchu. "Tohle je těžké, velice těžké. Máš velkou odvahu, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne - a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé... Takže kam tě mám poslat?"
Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: "Jenom ne do Zmijozelu, tam ne."
"Říkáš, že do Zmijozelu ne?" pronesl tichý hlásek. "Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš, a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikostí, o tom nepochybuj - takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy - NEBELVÍR!"
Harry slyšel, jak klobouk to poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundal si ho z hlavy a vratkým krokem se vydal ke stolu své nové koleje. Nesmírně se mu ulevilo, že ho vybrali do Nebelvíru a neoctl se ve Zmijozelu, takže si málem ani nevšiml, že mu tleskají ze všech nejhlasitěji. Prefekt Percy vstal a rázně mu potřásl rukou, a Weasleyova dvojčata vřeštěla: "Máme Pottera! My máme Pottera!" Harry se posadil proti duchovi v okruží, kterého už předtím viděl. Duch mu poklepal na ruku a Harry měl nenadále děsivý pocit, jako by ji právě strčil do kbelíku s ledovou vodou.
Ted' už si mohl prohlédnout i Čestný stůl. Na konci nejblíž k němu seděl Hagrid, který zachytil jeho pohled a ukázal mu zvednutý palec. Harry se na něj zašklebil. A dál, uprostřed čestného stolu, seděl na velké zlaté židli Albus Brumbál. Harry ho okamžitě poznal podle karty, kterou našel u čokoládové žabky cestou ve vlaku. Brumbálovy stříbrné vlasy jako jediné v celé síni zářily stejně jasně jako duchové. Harry si všiml i profesora Quirrella, onoho nervózního mladíka z Děravého kotle. S velkým nachovým turbanem na hlavě vypadal opravdu svérázně.
To už zbývali jen tři žáci, které ještě měli zařadit. "Turpinová, Lisa" připadla do Havraspáru, a přišla řada na Rona. Byl ted' v obličeji úplně zelený. Harry mu pod stolem držel palce, a vteřinu nato klobouk opravdu vykřikl "NEBELVÍR!"
Harry hlasitě tleskal spolu s ostatními, když se Ron sesul na židli vedle něj.
"Výborně, Rone, to jsi tedy zvládl," řekl Percy Weasley přes Harryho důležitě, mezitímco "Zabini, Blaise" byl přidělen do Zmijozelu. Profesorka MeGonagallová svinula svitek pergamenu a odnesla Moudrý klobouk pryč.
Harry se podíval na svůj prázdný zlatý talíř. Teprve ted' si uvědomil, jaký má hlad. Zdálo se mu, že je to hotová věčnost, co jedli ty dýňové paštičky.
Albus Brumbál povstal. Zářivě se na studenty usmíval a rozepjal paže, jako by mu nic nemohlo způsobit větší radost než to, že je tu všechny vidí.
"Vítejte!" prohlásil. "Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!
Děkuji vám!"
A posadil se. Všichni tleskali a nadšeně křičeli. Harry nevěděl, jestli se má smát nebo ne.
"On je - tak trochu blázen, není?" zeptal se nejistě Percyho.
"Blázen?" řekl Percy povzneseně. "Je to génius! Nejlepší kouzelník na světě! Ale tak trochu blázen je, to máš pravdu. Dáš si brambory, Harry?"
Harry ted' zíral s otevřenou pusou. Na mísách před ním byly najednou hromady jídla. Ještě nikdy neviděl pohromadě na stole tolik věcí, které měl rád: hovězí pečeni, pečené kuře, vepřové a jehněčí kotlety, párky, slaninu a bifteky, vařené brambory, pečené brambory, hranolky, vaječný svítek, hrášek, mrkev, omáčku, kečup a z nějakého nevysvětlitelného důvodu i větrové bonbony.
Nedá se tvrdit, že by u Dursleyových vysloveně trpěl hladem, nikdy mu však nedovolili sníst tolik, kolik by býval chtěl. Dudley si vždycky vzal všecko, nač měl Harry doopravdy chuť, i kdyby mu z toho mělo být špatně. A tak si ted' naložil na talíř trochu ode všeho, s výjimkou větrových bonbonů, a pustil se do jídla. Všecko bylo vynikající.
"Tohle opravdu vypadá dobře," prohlásil smutně duch v okruží, když viděl, jak si Harry krájí biftek. "Copak vy nemůžete -`
"Nevzal jsem do úst už málem čtyři sta let," zahuhlal duch. "Samozřejmě to nemám zapotřebí, ale stejně mi to schází. Myslím, že jsem se ještě nepředstavil, že? Rytíř Nicholas de Mimsy-Porpington, k vašim službám. Duch sídlem v nebelvírské věži."
"Já vím, kdo jste!" ozval se Ron naráz. "Moji bratři mi o vás vypravovali - vy jste Skoro bezhlavý Nick!" "Byl bych raději, kdybyste mi říkal rytíř Nicholas de Mimsy -" začal duch škrobeně, vtom se však do rozhovoru vmísil i Seamus Finnigan s pískově žlutými vlasy.
"Skoro bezhlavý? Jak můžete být skoro bezhlavý?" Rytíř Nicholas se zatvářil velice dotčeně, jako by se jejich rozhovor vůbec neubíral takovým směrem, jak si přál.
"Asi takhle," pronesl podrážděně. Uchopil své levé ucho a zatáhl. Celá hlava se mu odklopila z krku a spadla mu na rameno, jako kdyby ji měl na kloubech. Někdo se ho zřejmě kdysi pokoušel stít, ale neudělal to pořádně. Skoro bezhlavý Nick si potěšeně prohlédl jejich ohromené tváře, nasadil si hlavu zpátky na krk, odkašlal si a řekl: "Takže - noví žáci Nebelvíru! Doufám, že nám letos pomůžete vyhrát školní přebor? Ještě nikdy se nestalo, že by Nebelvír tak dlouho nevyhrál! Zmijozel drží pohár už šest let za sebou, a s Krvavým baronem už skoro není k vydržení - to je totiž duch Zmijozelu."
Harry se podíval ke zmijozelskému stolu a uviděl tam strašlivého ducha s prázdnýma vytřeštěnýma očima, vpadlými tvářemi a v oděvu potřísněném stříbrnou krví. Seděl hned vedle Malfoye a Harry si s potěšením všiml, že bledolícímu chlapci se takové sousedství zrovna nezamlouvá.
"Odkud má na sobě všechnu tu krev?" zeptal se Seamus s velkým zájmem.
"Na to jsem se ho nikdy neptal," odpověděl Skoro bezhlavý Nick taktně.
Když už každý snědl všecko, co mohl, zbytky jídel z mís náhle zmizely a ty zas byly zářivě čisté jako předtím. Okamžik nato se objevily zákusky. Veliké kostky smetanové zmrzliny se všemi příchutěmi, na které by si kdo vzpomněl, jablkové koláče, sirupové košíčky, větrníky s čokoládovou polevou a koblihy se zavařeninou, piškoty s ovocem a se šlehačkou, jahody, ovocné želé, rýžový nákyp...
Harry si vzal sirupový košíček, a rozhovor se stočil k jejich rodinám.
"U mě je to půl na půl," vysvětloval Seamus. "Táta je mudla. To, že je čarodějka, mu máma řekla až po svatbě. Dost ošklivě ho to vzalo."
Ostatní se dali do smíchu.
"A co ty, Neville?" zeptal se Ron.
"Totiž, mě vychovala babička, a ta je čarodějka," řekl Neville, "ale všichni v rodině si hrozně dlouho mysleli, že jsem úplný mudla. Můj prastrýc Algie se mě snažil přistihnout, až si jednou nedám dost pozor, a dostat ze mě nějaké čáry - jednou v Blackpoolu mě strčil z mola dolů a já se málem utopil - ale pořád se nic nedělo, dokud mi nebylo osm. To přišel prastrýc Algie na čaj a zrovna mě držel za kotníky ven z okna v poschodí, když mu prateta Enid nabídla sněhovou pusinku a on mě nedopatřením pustil. Ale já jsem se dole odrazil a skákal jsem přes celou zahradu a ven na silnici. Všichni z toho měli opravdovou radost; babička až plakala, jak byla šťastná. A měli jste vidět, jak se tvářili, když jsem dostal ten dopis - pořád si mysleli, že nejsem dost čaroděj, abych se sem dostal, rozumíte. Prastrýci Algiemu to udělalo takovou radost, že mi koupil toho žabáka."
Na opačné straně od Harryho se Percy Weasley a Hermiona bavili o školních předmětech ("Já doufám, že začneme hned, musíme se toho tolik naučit, a obzvlášť mě zajímá přeměňování, rozumíš, udělat z něčeho něco úplně jiného, i když se říká, že je to velice těžké -" "Budete začínat od maličkostí, nejdřív budete jen dělat ze zápalek jehly a takové věci -").
Harrymu bylo teplo a začínal být ospalý; znovu se podíval k čestnému stolu. Hagrid důkladně upíjel ze své číše. Profesorka McGonagallová mluvila s profesorem Brumbálem. Profesor Quirrell ve svém ztřeštěném turbanu hovořil s nějakým učitelem s mastnými černými vlasy, hákovitým nosem a nažloutlou pletí.
Došlo k tomu zcela nečekaně. Učitel s hákovitým nosem pohlédl zpoza Quirrellova turbanu Harrymu přímo do očí - a chlapci projela jizvou na čele ostrá, palčivá bolest.
"Au!" Harry se pleskl dlaní po hlavě. "Co je ti?" zeptal se Percy.
"N-nic." Bolest zmizela stejně rychle, jako se předtím dostavila. O dost těžší bylo setřást ze sebe pocit, jejž Harry z učitelova pohledu nabyl - dojem, že se tomu člověku ani trochu nezamlouvá.
"Kdo je ten učitel, co se baví s profesorem Quirrellem?° zeptal se Percyho.
"Tak ty už znáš profesora Quirrella? Není divu, že se tváří tak nervózně, ten druhý je totiž profesor Snape. Učí tu lektvary, ale nedělá to rád - všichni vědí, že usiluje o Quirrellovo místo. O černé magii toho ovšem ví spoustu, to Snape zase ano."
Harry profesora Snapea ještě chvíli pozoroval, ten však se na něj už znovu nepodíval.
Nakonec zmizely i zákusky a profesor Brumbál znovu vstal. V síni se rozhostilo ticho.
"Ehm - teď, když už jsme se všichni najedli a napili, ještě několik slov. Při zahájení školního roku bych vás chtěl upozornit na několik věcí.
Žáci prvního ročníku ať si pamatují, že do lesa na školních pozemcích je všem studentům vstup zakázán. A někteří z našich starších žáků udělají dobře, když si to připomenou také."
A Brumbál blýskl svýma jiskrnýma očima směrem k dvojčatům Weasleyovým.
"Dále mě požádal školník pan Filch, abych vám připomněl, že v přestávkách mezi vyučováním není dovoleno provozovat žádná kouzla.
Zkoušky ve famfrpálu proběhnou v druhém zářijovém týdnu. Každý, kdo má zájem hrát za mužstvo své koleje, ať se přihlásí u madame Hoochové.
A nakonec vám musím oznámit, že v tomto školním roce je každému, kdo nechce zemřít velice bolestivou smrtí, přísně zakázáno vstupovat do chodby po pravé straně v třetím poschodí."
Harry se zasmál, ale byl jeden z mála, kteří to udělali. "To snad nemyslí vážně?" zeptal se Percyho šeptem. "Zřejmě ano," mínil Percy a podmračeně se díval na Brumbála. "Je to divné, poněvadž obykle nám vysvětlí, proč někam nesmíme chodit - třeba v lese je spousta nebezpečných zvířat, to každý ví. Já myslím. že to mohl říct aspoň nám prefektům."
"A ted', než půjdeme spát, zazpíváme si ještě školní hymnu!" vyzval je Brumbál. Harry si všiml, že úsměvy ve tvářích ostatních učitelů jsou ted' dost strnulé.
Brumbál zlehka mávl svou hůlkou, jako by se pokoušel jen odehnat mouchu, která na ní seděla, a z hůlky vylétla dlouhá zlatá stuha, vznesla se vysoko nad stoly a pak se jako had zkroutila v slova.
"Každý ať si zvolí svou oblíbenou melodii," řekl Brumbál, "a zpíváme, ted'!"
Hned nato už ze všech stran zaburácelo:
Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, než ví,
at' jsme ještě hloupí jelímánci,
nebo nám už vlasy šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
ted' je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všecko, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.
Každý v síni skončil úplně jindy; nakonec už zpívala jen Weasleyova dvojčata na melodii velice pomalého smutečního pochodu. Brumbál jejich poslední verše dirigoval svou hůlkou, a když dvojčata přece skončila, patřil k těm, kdo tleskali nejvíc.
"Ano, hudba," řekla utíral si oči. "Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás zmůže! A ted' už na kutě, a klusem!"
Žáci prvního ročníku Nebelvíru se vydali tlachajícím davem za Percym, ven z Velké síně a po mramorovém schodišti vzhůru. Harry měl už zas nohy těžké jako olovo, ale jen proto, že byl tak unavený a měl plný žaludek. Jak už byl ospalý, dokonce ho ani nepřekvapilo, že postavy na obrazech, které visely na chodbách, si spolu šuškají a ukazují si na ně, když šli kolem, ani to, že je Percy dvakrát provedl dveřmi ukrytými za posuvnými stěnami a závěsy. Znovu a znovu stoupali po schodištích; všichni už zívali a sotva vlekli nohy, a právě když si Harry říkal, jak daleko asi ještě půjdou, naráz zůstali stát.
Ve vzduchu před nimi se vznášela hromada holí, a když Percy pokročil směrem k nim, začaly proti němu létat jedna za druhou.
"To je Protiva," vysvětlil Percy studentům šeptem. "Zdejší strašidlo." Pak zvýšil hlas: "Protivo - ukaž se!" Místo odpovědi uslyšeli hlasitý, drsný zvuk, jako když někdo vypouští vzduch z balonu.
"Chceš, abych to řekl Krvavému baronovi?"
Bylo slyšet prásknutí a naráz se ve vzduchu před nimi se zkříženýma nohama vznášel drobný mužíček; měl zlé tmavé oči a široká ústa, a v rukou ještě svíral další vycházkové hole.
"Óóóóó!" řekl a zlovolně se zachichotal. "Malí prvňáčkové! To je ale švanda!"
A hned vyrazil proti nim, až všichni ucouvli. "Koukej zmizet, Protivo, nebo to řeknu Baronovi, a myslím to vážně!" vyštěkl Percy.
Protiva na něj vyplázl jazyk a pak naráz zmizel; stačil ještě vysypat hole Nevillovi na hlavu. Slyšeli ho, jak se žene pryč, a kolem něj řinčí brnění.
"Na Protivu si dávejte pozor," řekl Percy, když se zas vydali dál. "Krvavý baron je jediný, kdo s ním něco svede, neposlouchá dokonce ani nás prefekty. A jsme na místě."
Úplně na konci chodby visela podobizna velice baculaté dámy v hedvábných růžových šatech. "Heslo?" zeptala se.
"Capat Draconis," odpověděl Percy. Nato se obraz vyklonil dopředu a odhalil kulatou díru ve zdi. Jeden za druhým prolezli na druhou stranu - Nevillovi museli pomáhat - a octli se ve společenské místnosti Nebelvíru, útulném kulatém pokoji plném pohodlných křesel. Percy odvedl jedněmi dveřmi děvčata do jejich ložnice, a dalšími zase chlapce. Když vystoupili po točitých schodech - byli zřejmě v jedné z věží - našli konečně své postele: pět lůžek s nebesy a tmavočervenými sametovými závěsy. Kufry už jim sem stačili dopravit. Příliš unavení, než aby jim ještě bylo do řeči, si jen oblékli pyžama a padli do postele.
"Ta večeře byla vynikající, vid'?" zamumlal ještě Ron mezi závěsy. "Vypadni, Prašivko! Kouše mi prostěradla."
Harry se ještě chtěl Rona zeptat, jestli měl také sirupový košíček, ale téměř ihned usnul.
Možná toho opravdu snědl příliš, poněvadž se mu zdál prapodivný sen. Měl na hlavě turban profesora Quirrella a ten na něj mluvil a mluvil; vysvětloval mu, že musí okamžitě přestoupit do Zmijozelu, poněvadž doopravdy patří tam. Harry turbanu řekl, že do Zmijozelu nechce; ten byl stále těžší a Harry se snažil strhnout si ho z hlavy, turban mu však bolestivě svíral hlavu víc a víc - a potom se objevil Malfoy a smál se, jak Harry s turbanem zápasí; pak se zas Malfoy proměnil ve Snapea, toho učitele s hákovitým nosem, a smál se pronikavým, ledovým smíchem - a potom všecko kolem naráz zaplavilo zelené světlo a Harry se celý zpocený probudil a třásl se.
Převrátil se na posteli a znovu usnul, a když se příštího dne probudil, vůbec se na ten sen nepamatoval.

2.úkol - znalosti kouzelníka

24. července 2010 v 12:59 Turnaj sedmi kouzelníků
Váš 2. úkol bude odpovědět na otázky a úkoly:

KOUZLA:
Na co se používá kouzlo
Accio!! -
Morsmorde!! -
Riddikulus!! -
Sonorus!! -
a teď jedno málo známé,když ho někdo pozná hodně mu to pomůže: Ferula!! -

TVOROVÉ:
Z čeho se rodí Bazilišek?? -
Napiš 2 kouzelné tvory jejichš jména začí nají na K -
Jak vypadá bubák?? -
Jaké znáš domácí skřítky?? -
Popiš mozkomora -

OTÁZKY:
Jaké je dívčí jméno Molly Weasleyové?? -
Do které koleje patřil Hagrid než ho vyloučili?? -
Proč se James,Sirius a Petr proměnili ve zvěromágy?? -


Odpovědi mi posílejte na e-mail: harrypotterfilm@seznam.cz
nejpozději do 4.8.